Dnes slaví 93. narozeniny všechny tanky

15. září roku 1916 byl do bojů poprvé nasazen tank, zbraň, která změnila svět.

Němečtí vojáci čekali na britský útok v klidu. Leželi řádně zakopaní u francouzských obcí Flers a Courcelette, byli skvěle vybavení a vypadalo to, že jejich pozice nemůže nic ohrozit. Podobných útoků odrazili už stovky. Dobře věděli, že než nepřátelé překonají dlouhý pás země nikoho, budou muset překonat tucty pásů ostnatého drátu.

Vystaví se tak přesné střelbě německých obránců a s krvavými ztrátami se zase stáhnou zpět. Tak už to v zákopech Velké války (která byla později nazvána I. světovou) šlo několik let. Ale toho dne všechno dopadlo jinak.

Z kouře totiž nevybíhali nepřátelští vojáci, ale vyjížděla jakási podivná monstra – několik metrů dlouhé železné rakve, od nichž se odrážely kulky a které bez problémů smetly zátarasy i ostnatý drát. Když se pak zpoza ocelových krabic vynořila britská pěchota, bylo dílo zkázy dokonáno; zcela demoralizovaná německá pěchota vzala nohy na ramena. Toho dne se totiž zrodil tank.

Ocelový šok

První setkání s tankovou zbraní se někdy přirovnává k šoku, který zažili jihoameričtí indiáni, když se poprvé setkali s jezdci na koních. Nezranitelné hřmící bytosti, ze kterých šlehal oheň, překonávaly terénní překážky a projížděly nepřátelskými liniemi jako bajonet máslem. Tedy ono všechno nebylo tak růžové, jak by se mohlo zdát. První tanky měly spoustu problémů – není se ani čemu divit, když si připomeneme, v jakém spěchu vznikaly.

Zdroj: oficiální zdroj

Renesanční pokusy a přestavěné traktory

První zmínky o zbraních podobných tankům pocházejí z návrhů geniálního vynálezce a malíře Leonarda da Vinciho. Protože ale nikdy nebyly realizované v praxi a nikdo na ně ani nenavázal, nedají se považovat za opravdové předchůdce tanků. První skutečné tanky se začaly na rýsovacích prknech inženýrů objevovat těsně v předvečer I. světové války. Jak už to tak v dějinách chodí, vyskytly se na více místech ve stejnou dobu.

Jedním z nejpropracovanějších modelů byl ten od vynálezce L.E. de Moleho z roku 1912. Podobný, ale méně promyšlený, vynález pocházel v roce 1911 od jednoho britského instalatéra, který v Nottinghamu vymýšlel hračky. Ani jeden z nich nebyl ministerstev obrany schválen. Úředníci bez fantazie jim přiřkli banální a zcela nepravdivé hodnocení: "Šílenství.“ Jen o pár let měla Velká Británie díky tomuto šílenství vyhrát válku.

Boj, který se nedá vyhrát - setkání s úředníkem

Byrokratům z ministerstva se zdálo, že opancéřované vozy, které vycházely ze zemědělské techniky jsou pro rozbahněná bojiště příliš těžké, nepohyblivé a pomalé, takže se stanou snadnou kořistí dělostřelců. Když se tank nakonec přece jen na bojištích objevil, bylo to především zásluhou Winstona Churchilla, tehdy prvního lorda admirality. Ten přes odpor válečného výboru prosadil, aby se sešel výbor pro "pozemní lodě“. Britové totiž zpočátku přirovnávaly tanky k obrněným bitevním lodím, jen na kolech. Snažili se přenést svou nadvládu na moři i na pevninu.

Tank? Zamítáme!

První tanky se představily na začátku roku 1916 nejprve odborníkům z komise a poté královské rodině a generálnímu štábu. Vycházely z předválečných a dlouho opomíjených návrhů plukovníka ženistů Ernesta Swintona. Byly představeny v Hatfield Parku 2. února 1916 členům královské rodiny, ministru války a náčelníkovi britského generálního štábu.

Zapůsobily strhujícím dojmem – nezadržitelné, mocné a připomínající loďstvo. To vše bylo britské povaze velmi blízké. Proto jen o pár měsícl později dostal Swinton, povýšený současně na majora a rovnou i do šlechtického stavu, do velení prvních sto kusů, které vytvořily “těžký strojový sbor.“

Tank je špatný sprinter

První tanky se pohybovaly po housenkových pásech, které jim měly zaručit, že se nepropadnou do půdy a pojedou rychle i relativně náročným terénem. V praxi to bylo ovšem značně komplikovanější: na normálním terénu se šestadvacetitunové stroje pohybovaly doslova šnečím tempem – rychlostí kolem tří kilometrů za hodinu. Britští vojáci jim tedy museli přizpůsobit taktiku i rychlost – když se rozběhli, nechávali tanky daleko za sebou…
 

Tanky měřily na délku celých osm metrů, na šířku měly 3 až 3,5 metru a byly obrněné dvanáctimilimetrovým pancířem, který tehdy bez problémů odvrátil většinu střel. Měly však ještě několik slabých míst – například nekryté nádrže s benzínem na zadní plošině. Bezbranné byly proti zásahu dělostřeleckými granáty, ale největším nepřítelem byly samy sobě. Ze 49 tanků připravených 15. září do akce se jich podařilo nastartovat jen 32 a jen 21 z nich se vydalo do boje.
 

Úspěch a pak další a další...

Přesto zaznamenaly pozoruhodný úspěch – Britům se podařilo s pomocí Francouzů a Novozélanďanů (byla to i jejich premiéra) prorazit o 4,1 kilometru, což byla na dobu zákopové války nezvykle velká vzdálenost. Víc než kvalita tankové zbraně se tehdy uplatnil moment překvapení. Tanky potřebovaly ještě dlouhou dobu, než se z nich stala samostatná ničivá zbraň schopná vyhrávat obrovské bitvy. Ale o tom až někdy příště…