VÁŠ PŘÍBĚH: Služkou a vězněm svého muže

Dopis čtenářky Marcely z Litvínova (jméno z bezpečnostních důvodů změněno)
 

Dobrý den,

reaguji na Váš článek, který mě zaujal, a musím říct, že i já mám s tímto zkušenost.

Bylo to v roce 2006, když jsem na neustálý nátlak ze strany souseda z vedlejšího vchodu, nakonec přijala pozvání k němu domů. Podotýkám, že je mu 44 let a mě 32 let, je rozvedený, má 18letou dceru, ale ne ve své péči.

Ani ne za tři měsíce po našem seznámení jsem byla těhotná. Bylo mi divné, že tak brzy, ale moc jsem to neřešila, začala jsem se i těšit. Moje těhotenství neprobíhalo růžově, bylo mi neustále špatně, několikrát denně jsem zvracela a to až do porodu.

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají

Přítel se začal velice rychle měnit. Chodil domů z práce, kdy se mu chtělo, o to víc byl najednou u kamarádů, nebo ten a ten něco potřeboval, tak musel jet. Nebo to byly samé večírky, akce od nich z práce a já zůstávala jen s dcerou sama.

Po roce jsem znovu otěhotněla. Stejně jako při prvním těhotenství mi bylo neustále špatně, zvracela jsem, takže jsem se opět nikam nedostávala. Po porodu, když jsem byla unavená, zničená, mi přítel mi s ničím nepomáhal.

Teď už jsou mé starší dceři 3 roky a mladší rok. Dostala jsem se do situace, ve které jsem nikdy být nechtěla. Opustila jsem svůj dlouhodobý pronájem. Musela jsem vyhodit spoustu svých věcí, protože bych to neměla kam dát. Mrzelo mne to, ale nedalo se nic dělat. Zůstala mi jen část obývací stěny a stůl. Měla jsem kočičku, kterou jsem musela dát pryč, a také osmiletou fenečku, která za divných okolností zemřela chvíli po nastěhování k příteli.

Co jsem s ním, necelé 4 roky, jsem se nikam kromě nemocnice a lékaře nedostala. Jen občas na nákup, když jsem musela.

Zato přítel, jak jsem již psala, si chodí domů, jak se mu chce a kdy se mu chce. Je neustále pryč, po kamarádech, hospodách, akcích, večírcích atd.

Bez prostředků…

Nejhorší je, že mě si pojistil jen jako nějakou náhražku, která má doma uklízet, starat se o děti a být mu neustále po vůli. Kvůli jeho průměrnému platu beru jen čistou mateřskou, kterou dávám za děti.

Přítel mi nedává žádné peníze a nikdy ani nedal. Naopak ze začátku jsem mu dávala já. A to dost. Ale po půl roce jsem řekla, že už mu nic dávat nebudu. Utrácel akorát za sebe. Občas, aby se neřeklo, něco koupí, o jídlo pro děti musím neustále žebrat. Je mi z toho do pláče, nebýt mamky a dobrých známých bych na to neměla. Tak jsem získala i dost oblečení a hraček pro děti. Ty totiž od přítele nic nedostávají. Prostě je to vše jen na mě.

Navenek ideální partner

Dost se kvůli tomu všemu hádáme, většinou dennně. Má nade mnou ale přesilu, neboť on má všechno, a já kromě svých osobních věcí nic (myslím zařízení bytu, které, jak už jsem psala, jsem musela dát pryč). Jen mi nadává, ponižuje mě, pomlouvá mě, shazuje před sousedy. Prostě já jsem ta špatná a jeho všichni mají za svatého. Lidé si o něm myslí, že je šikovný. Umí většinou vše opravit, takže je podle nich skvělý, báječný, atd. Když už někomu řeknu, jaký je, nevěří mi.

Psychicky na dně

Mám z toho všeho psychické problémy, beru prášky na uklidnění. O děti se postarat zvládám, to ano, ale jak se objeví doma, jsem nervózní, co se zase stane. Musím si nechat od něj vše líbit. Nechci s ním spát a proti své vůli musím. Nebaví mě s ním žít. Chci se odstěhovat, ale město byty nedává, na nový byt nemám. Snažím se najít levný pronájem, protože už s ním být nechci. Bojím se každého dne. Do azylového domu ale jít nechci, snažím se sehnat bydlení poblíž mamky, protože už mám jen jí. Táta mi loni umřel.

Přijdu o děti?

Přítel mi vyhrožuje, že, když od něj odejdu, tak mě připraví o děti nebo o jedno, že mu soud vyhoví. Prý zná takových rodin víc, včetně jeho sestry. On má všechno a já nic. Já se bojím. Holky jsou na sobě citově závislé, přítel se o ně stejně moc nestará, nezajímá se o ně, jde mu jen o to, aby mě zničil, nebo, aby nemusel platit alimenty. Ale více mu jde o to první. Já děti moc miluji, starám se o ně, jak mám. Jenže přítel je i agresivní a dětem to taky dává pocítit. Nesmí určité věci, pořád jen samé zákazy, příkazy...

Je mi z toho smutno, nechci už trpět a dál takhle žít. Vždyť já ani nežiju, jen přežívám, a o dětech ani nemluvím. Na výletě s nimi jsme byli akorát v zoo, a to jsem si to musela vybrečet.

K jinému chlapovi jít nechci, ani nemůžu. Nejsem připravená na další vztah, nezvládla by to po tom všem, co prožívám tady. Nemůžu se na chlapy ani podívat, je mi z toho všeho smutno, těžko.

Doufám, že se mi brzy podaří sehnat nějaký levný pronájem, abychom já i děti měli klid. Jen se bojím, aby mě o ty děti či o jedno nepřipravil...

Milá redakce, doufám, že můj příběh alespoň trochu pomůže nějaké další vaší čtenářce.

S pozdravem čtenářka Marcela z Litvínova.

Redakčně kráceno