Řád německých rytířů - od křižáckých válek ke Grunwaldu

Aktualizováno 08:45, 14. 7. 2010 14. 7. 2010, 00:00

Ve čtvrtek 15. 7. 2010 uplyne 600 let od jedné z největších bitev pozdního středověku - bitvy u Grunwaldu. Připomeňme si historii jednoho z jejích účastníků.

Řád německých rytířů vznikl na konci 12. století ve Svaté zemi. V roce 1187 vojska sultána Saladina rozdrtila jeruzalémské vojsko v bitvě u Hattínu, což mělo za následek i pozdější pád Jeruzaléma. Papež Řehoř VIII. reagoval vyhlášením třetí křížové výpravy, k níž se přihlásili i císař Fridrich Barbarossa, francouzský král Filip II. August a anglický král Jindřich II. a po jeho smrti jeho syn Richard. Císař Fridrich se sice během výpravy utonul a část jeho výpravy se vrátila; ale zbytek pod velením Barbarossova syna Fridricha Švábského dorazil do Antiochie.

Prvním úkolem výpravy bylo dobýt pevnost na severu svaté země - Akkon. Obléhání trvalo dlouho. Roku 1190 založili brémští a lübečtí kupci působící v rámci řádu johanitů, polní lazaret, který se stal prazákladem celého řádu. Lazaretní bratrstvo se postupně přeměnilo na samostatný rytířský řád. Ten začal sdružovat německé rytíře, kteří dosud působili v řadách frankofonních johanitů. Jeho prvním sídlem se stal právě Akkon, jenž se nakonec podařilo dobýt.

Od 60. let 13. století se křižácké státy musely opět bránit náporu egypstých Arabů (mamlúkú), ale i Mongolů. Jeruzalém definitivně padl roku 1244. Ani další kruciáty nemohly zabránit pádu ostatních měst a pevností. Roku 1291 po těžkém boji padlo nejvýznamnější centrum křižácké moci – město a pevnost Akkon. Poté již byla ostatní města vyklizena bez boje. Křižácké státy zmizely z mapy světa.

DÁLE ČTĚTE:

Vznik a pád Antiochijského knížectví

Křižáci tak hledali nová místa, kde by našli svou obživu. Zatímco některé řády zůstaly ve Středomoří (Malta, Kypr), němečtí rytíři se začali orientovat na Evropu. Krátkou dobu působili v Benátkách a roku 1211 je uherský král Ondřej II. pozval do Sedmihradska, aby bránili východní hranice před Kumány. Řád měl výborné vztahy s papežskou kurií a požadoval, aby bylo území, na kterém působil, vyjmuto z moci krále a přímo podřízeno papeži. Ondřej II. proto řád roku 1225 vyhnal ze země.

Řád německých rytířů byl poté pozván do Polska, které bylo v té době rozdělené na údělná knížectví a ohrožované útoky z východu. Jeden z údělných knížat (v Mazovsku, Kujavsku, Chelmsku a Dobřínsku) Konrád I. nestačil na boj s Prusy a litevskými kmeny (v té době obojí pohané) a pozval proto řád do země. Věnoval jim roku 1230 Chelmsko (ležící na středním a dolním toku Visly) jako základnu, odkud mají chránit východní pohraničí. Toto území se později stalo základem pro vytvoření mocného území řádu v Polsku.

Velmistrem řádu byl v té době Heřman ze Salzy (1179 – 1239), který se zasloužil o první velký rozkvět německých rytířů. Měl výborné styky s papežem a císařem Fridrichem II., na kterých si vymohl několik důležitých privilegií. Stejně, jako využili Češi spojenectvím s Fridrichem k zisku Zlaté buly sicilské, získali Němečtí rytíři roku 1226 Zlatou bulu z Rimini, která jim potvrzovala držbu území, kterou si vybudou na Prusech. Navíc je roku 1234 papež Řehoř IX. postavil pod ochranu sv. Petra, respektive jeho nástupce papeže. Tím byl vytvořen základ nezávislé politiky řádu vůči polskému království a s tím souvisejícími konflikty.

Podmanění Pruska

V Pobaltí působil od roku 1202 Řád mečových bratří, který postupně dobyl na pobaltských kmenech Livonsko a Kuronsko (přibližně území dnešní Litvy, Lotyška a Estonska). S tímto řádem se Řád německých rytířů roku 1237 spojil (mečoví bratři si ponechali autonomii, ale formálně spadali pod velmistra Řádu německých rytířů). Prusko se tak dostalo do kleští.

Baltské pohanské kmeny Prusů, které ležely v oblastech mezi Vislou a dnešní Kaliningradskou oblastí, byly podmaněny během asi 50 let. Většina tamních obyvatel byla buď poněmčena, nebo vyhubena. Německým rytířům v boji s Prusy pomáhali i rytíři z Ríše včetně českých králů (Přemysl Otakar II. založil Královec). Řád pak na dobytých územích zakládal města a pevnostní hrady jako Toruň, Chelmno, Kwydzin. Současně vznikl dobře organizovaný pruský řádový stát. Druhý řádový státní útvar vybudovala livonská větev řádu ve východním Pobaltí na území dnešního Lotyšska a Estonska (livonský řádový stát).

Expanze do Žmudi a Pomořan

Po podrobení Pruska se pozornost řádu upoutala na další okolní území. Když se nepodařil útok na ruská území (Alexandr Něvský na jaře roku 1242 odrazil v tzv. „ledové“ bitvě definitivně pokusy rytířů proniknout na východ a ukončil tak německou východní expanzi ve středověku), obrátila se pozornost řádu na Žmuď, což bylo území mezi Královcem a Vilniusem tvořící klín mezi územím mečovými a německými rytíři. O toto území vedl řád s Litevci desetiletí dlouhé a krvavé boje.

Další území, kam řád expandoval, byly východní Pomořany, zejména oblast strategického přístavního města Gdaňsk. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburk stal sídlem velmistra řádu. V témže roce bylo k pruskému řádovému státu připojeno Východní Pomoří a Gdaňsk (původní části markrabství braniborského). Do bojů jak v Pomořanech, tak na Žmudi se zapojoval i Jan Lucemburský.

Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351-1382. Na konci 14. století se podařilo připojit další území, takzvanou Novou marku. Poté však začaly pozice řádu slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo i spojenectví proti řádu. Němečtí rytíři tak ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území.

Řád se přesto pokoušel i nadále definitivně dobýt Žmuď, což se mu pomocí intrik Litevců, kteří nesouhlasili s unií, načas povedlo. Poté ale v roce 1409 vypuklo na Žmudi velké povstání a vypukla další válka, do které se zapojilo i Polsko. Trvala s drobnými přestávkami až do roku 1466.

První velká porážka řádu - Bitva u Grunwaldu

Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15. července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu německy Tannenbergu (jihozápadně od Olštýna). Bitvy se zúčastnily obrovské vojenské kontingenty (až 21 tisíc na každé straně) nejen z účastnických zemí, ale také žoldnéři z Německa, Švýcarska, Slezska a Lužice, kteří pomáhali řádu, zatímco v polsko-litevském vojsku, vedeném Vladislavem Jagellonským osobně, bojovali Tataři a pomocný oddíl z moldavského knížectví, vazalsky závislého na Polsku.

Češi a Moravané se bitvy zúčastnili na obou stranách. Na straně unie jich podle historika Petra Čorneje bojovalo až 4000 a byl mezi nimi i Jan Žižka z Trocnova. Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Řád utrpěl těžké ztráty a přišel o velká území.

K porážce možná přispělo i to, že kvůli vnitřním rozporům nebojovali livonští rytíři, kteří se do bojů zapojili až po tragické bitvě. Počátkem roku 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi (ovšem jen do smrti Vladislava Jagellonského) a Dobrzyňska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu.

vrl, TN.cz