Cestovatel projel stopem do Austrálie a zpátky. Na cestách byl sedm let

Na druhý konec světa a zase zpátky dojel stopem Roman Vehovský. Cestou do Austrálie stopoval auta, lodě, i zvířata, mnohokrát byl v ohrožení života. Před několika měsíci se vrátil domů a sepsal o svém putování knihu.

Neuvěřitelná cesta Romana Vehovského ze Štěpánkovic na Opavsku začala v roce 2002. Prostě si jednoho dne sbalil batoh se spacákem a karimatkou, a vydal se na cestu stopem do Austrálie. “Cílem bylo dojet tam striktně stopem, a bez využití ubytovacích zařízení,“ usmívá se Roman s tím, že první stop mu zajistil kamarád ze spediční firmy, který ho odvezl do Maďarska, kde ho zanechal napospas osudu. Roman se pak prostopoval přes Balkán, Turecko, autobusem projel Irán, prokousal se Pákistánem do Indie, z Kalkaty přeletěl do thajského Bangkoku, a pokračoval Thajskem, Malajsií a Indonésií směrem k Austrálii.

“Samozřejmě, že do Austrálie nejde dojet úplně stopem, protože tam nevedou cesty,“ směje se Roman. “A tak jsem se v indonéských přístavech snažil stopnout nějakou loď, která by mě tam odvezla. Už to vypadalo nadějně, kapitán jedné lodě byl ochoten, ale loď se právě dávala do pořádku, a vyplouvala až za delší dobu. Tak jsem přeskakoval po indonéských ostrovech přes Bali až na Východní Timor, a odtamtud jsem přeletěl do australského Darwinu,“ vypráví Roman Vehovský.

Cesta k protinožcům mu trvala jeden rok, další rok v Austrálii pracoval, aby si vydělal na živobytí a další cestování. Jakmile měl dost peněz, vyrazil opět do Asie. Protloukal se přes Borneo, Filipíny, Kambodžu, Vietnam, Čínu až do Japonska, přes Jižní Koreu se vrátil do Číny, odtud se prostopoval do Mongolska. To kvůli minimálnímu automobilovému provozu prošel částečně i pěšky, a po měsíci se vrátil zpět do Číny, kterou projel od severu k jihu, a zamířil do Laosu a Kambodže. “Pak nastal čas doplnit cestovní kasu, takže jsem se vrátil do Austrálie, dobil jsem si kredit prací na farmách, a na Novém Zélandu, kde jsem ještě taky pracoval při sezónních pracích. A potom jsem trochu nelogicky letěl do Japonska, což byl výsledek takového cestovatelského zádrhelu, kdy jsem se v Austrálii zaláskoval. Z Japonska jsem pak jel do Melanésie, na Novou Kaledonii, a pak zase do Asie,“ popisuje svou anabázi Roman.

Během své cesty stopoval všechno od aut, náklaďáků, motorek, bicyklů, přes koně, buvoly, rybářské loďky až po jachtu. Zažil také mnoho dramatických událostí, několikrát byl v ohrožení života. “Na Srí Lance mě vzal jeden veterinář, který mě vzal sebou do pralesa ošetřovat divokého slona. Slon byl zrovna na vodní hladině, pluli jsme k němu na loďce, ať mu může být vstřeleno antibiotikum, jenže slon zaútočil, a lidé se museli zachránit skokem do jezera, a slon loďku rozmlátil. Byl jsem hodně rád, že s tím svým drahým foťákem sedím ve druhé loďce..“ vypráví Roman, jehož na Srí Lance uštkl had, a jen se štěstím se z toho vykřesal.

Ve Vietnamu jej zase přepadl motorkářský gang. “Stalo se to za Saigonem, byla noc, a tam to vypadalo hodně špatně. Jen díky tomu, že jsem se naučil několik vietnamských slov a byl jsem schopen komunikovat, tak se mi podařilo obměkčit velitele gangu natolik, že rozhodl o tom, že mě neokradou, i když část těch agresivnějších a zfetovaných členů s tím hodně nesouhlasila,“ líčí Roman, který byl rovněž častým hostem na policejních stanicích mnoha států. “Většinou mě sebrali kvůli nedovolenému focení, nebo spaní na místech, kde se to podle nich nesmělo, důvod si vždycky nějaký našli,“ říká Roman. “Ale ne vždy to bylo kvůli nějakému prohřešku. Třeba na Filipínách mě sebrali pro mé dobro, protože jsem se nacházel v nestabilní oblasti, a policisté měli obavu nechat mě někde kempovat, tak mě vzali přespat na policejní stanici, a ráno jsem pokračoval dál,“ směje se Roman s tím, že se tam dokonce nechal vyfotit v policejní uniformě.

“A tak jsem po Asii cestoval rok, dva, šest, až jsem pomalu začal pomýšlet na návrat,“ říká Roman Vehovský, který se rozhodl vrátit se domů opět stopem. “Například cesta z Indie až do České republiky mě stála rovných pět dolarů, a to za autobus v Pákistánu, kterým jsem si musel pomoct, abych stihl opustit zemi, než mi vyprší vízum. Jinak jsem to dojel stopem zase přes Irán, Turecko a Balkán až domů,“ říká Roman s tím, že původně ani netušil, že mu cesta potrvá sedm let.

“Když jsem vyrážel, neplánoval jsem žádný návrat, cesta byla otevřená, a věděl jsem, že člověk sám pozná, kdy je pravý čas na návrat,“ usmívá se cestovatel, který po návratu domů sepsal o své cestě knihu s názvem Cestou osudu a náhody, která právě vychází. Ze svého návratu domů se však Roman Vehovský ještě stále nevzpamatoval. “Z běžného života do života on the road se člověk dostane snadno tak, že za sebou zavře vrátka. Ale zpět, po absolvování nějaké delší cesty, už se člověk dostává hůř. Doteď mi dělá problémy začlenit se do toho života, ze kterého jsem vycestoval,“ uzavírá vyprávění Roman Vehovský.