Lék proti rakovině připomíná prádelní šňůru

Každý rok onemocní na světě až 13 milionů lidí rakovinou. Více než polovina z nich jí podlehne. Na dokonalý lék proti ní lidstvo pořád ještě čeká.

„Statistiky říkají, že se začíná testovat v klinice 10 léků a z nich 1 se pak stane léčivem. To je potom ale hvězda,“ říká imunoložka Blanka Říhová z Mikrobiologického ústavu akademie věd ČR.

Když má profesorka Blanka Říhová spočítat, kolik laboratorních myší jí samotné prošlo pod rukama, dojde asi ke 20 tisícům. A spousty dalších sleduje z povzdálí. Její tým už přes 30 let pracuje ve spolupráci s chemiky na léčivu, které by jednou mohlo vyléčit zhoubný nádor a zároveň nepoškodit zdravé okolní tkáně. Léčivo, které by přímo do rakovinné buňky bezpečně dopravil polymerní nosič.

„Polymer je hodně velká molekula a můžeme si ji přestavit jako jakýsi provázek. Řetízek, který se skládá z malinkých článků,“ vysvětluje profesor Karel Ulbrich, chemik z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR.

Pro zjednodušení si lze polymer představit jako prádelní šňůru. Místo ponožek na ní ale visí jakási chemická navigace. Látka, jež nasměruje polymer na cíl, tedy zlou buňku. Místo triček na pomyslné šňůře visí různé druhy léků, které se obvykle podávají během chemoterapie. Místo kalhot na kolíčcích vlají radionuklidy. Látky běžně používané při radioterapii. Tahle jedna prádelní šňůra má na sobě přicvaklou celou kombinovanou léčbu. Chemoterapii i ozařování.

„Teprve tehdy, když se ta buňka snaží sníst toto sousto, tak rozbije ty struktury, které spojují léčivo s nosičem a to léčivo se uvolní přesně v té formě, ve které je toxické. Ale neuvolní se v té zdravé části organismu, ale jenom tam, kam jsme jej nasměrovali,“ popisuje profesor Karel Ulbrich.

V tom se polymerní léčivo zásadně liší od současných způsobů léčby rakovinných nádorů. Nedevastuje zdravou tkáň. Nezpůsobuje vypadávání vlasů, neničí krevní obraz ani kostní dřeň. Naopak. Vědci zjistili, že ještě navíc posiluje imunitní systém.

„Léčba těmi polymerními léčivy má dvě stránky. Jednak intenzivně zabíjí ty nádorové buňky, které zabíjet má, které nezabije, ty zabije ten imunitní systém, který se mezitím aktivuje. Celkově je tedy ta léčba mnohem účinnější a bezpečnější a do jisté míry i levnější, než je klasická chemoterapie,“ doplňuje profesorka Blanka Říhová.

Čile poskakující černé myši právě podstupují léčbu nejnovější generací polymerního léčiva. Tihle drobní savci vědcům pomáhají získat představu, jak by jejich látky jednou mohly pomoci člověku. Z tkáňové banky si koupí nádorové linie a v laboratoři vypěstují dostatečné množství zabijáckých rakovinných buněk.

„Na tyhle černé myši pícháme typ nádoru NL 4, což je T lymfom. Oholí se, píchá se jim tady na záda. Po týdnu zhruba jim naroste tady nádor, který považujeme za dostatečně velký na to, abychom na něm zkusili nějaké léčivo,“ ukazuje Helena Mišurcová, laborantka z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR. 

Když nádor doroste dostatečné velikosti, odpovídající zhruba prvnímu až druhému stádiu nemoci, jak se popisuje u lidí, začnou myš léčit. Laborantky se musejí strefit do tenoučké žíly na myším ocásku a vpravit jí tam léčivo. Stejně, jako kdyby člověku podávaly infúzi. Zhruba po týdnu vědci vidí, zda léčba zabírá. Zrovna u lymfomu má výsledky vynikající.

„Potom musíme samozřejmě počkat, jestli nezačne nádor růst znovu později, takže minimálně 2 měsíce ty myši tady musíme sledovat. Tyhle jsou tu ty dva měsíce, tak vidíte, že už nemají nádor,“ dodává Helena Mišurcová.

Jednou z obrovských výhod polymerního léčiva je to, že v organismu zůstane dlouho. Na nádorovou buňku nepůsobí jako tradiční lék pár hodin, ale klidně třeba 3 týdny. Díky tomu se nemusí podávat tak často. Výsledky u myší jsou výborné. To ale neznamená, že by stejně dobře léčivo zabralo i u lidí.

„Během toho procesu, kdy to přechází na větší výrobu a přichází první testy biologické, tak se také může přijít na to, že tam je nějaký problém, o kterém my dopředu nemůžeme vědět. Mnoho léčiv jiných skončilo takhle, že napřed byla dobrá, ale zjistila se jejich toxicita,“ říká doktor Tomáš Etrych, chemik z Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd ČR.

Jenže to nikdo nezjistí, dokud se léčivo nedostane do fáze klinického testování. Společné dítě vědců z Ústavu makromolekulární chemie a z Mikrobiologického ústavu bylo před pár lety jen kousíček od momentu pravdy. Všechno bylo připravené, dávky přepočítané pro lidské pacienty, ale firma vlastnící patent testování nezahájila. Ani takhle nadějné léčivo nemá ve světě farmaceutického průmyslu automaticky zelenou.

„Celosvětově všechny farmaceutické firmy jsou opatrné, do čeho investují, protože to riziko finanční je obrovské,“ objasňuje profesorka Říhová.

Kdyby vědci dnes objevili aspirin, k pacientům by se nejspíš nedostal. Má tolik vedlejších účinků, že by ho žádná komise pro kontrolu léčiv zřejmě neschválila. Už nikdy asi nebude pro nějaký objev znám jedinec jako kdysi Fleming nebo Wichterle. Bez týmové práce to v dnešní době nejde. A tým chemiků a biologů z Akademie věd ČR stále doufá, že se jejich společné dítě jednou dostane i k lidským pacientům.

„Pokud bychom měli možnost vidět ty výsledky přímo u člověka, protože to je primární cíl našeho snažení, tak to je potom naprosto úžasná věc, která ospravedlňuje celá ta léta odříkání, která tomu předcházejí,“ říká profesor Karel Ulbrich.

Jak tohle skončí? Na to vědci odpovědět neumějí. Jak dopravit léčivo co nejšetrněji do nádoru, to už ale vědí velmi spolehlivě. Snad tohle skončí tak, jak má. Snad se lidstvo dočká i dlouho očekávaného data. Data, kdy bude ohlášen objev léku proti rakovině.