2000 slov Miriam Hejlové o Ulici

Zdroj: TV Nova

Dva tisíce dílů. Kdo by řekl, že nám to vydrží tak dlouho? A co bude dál?

Poprvé jsme se viděli v pondělí 5. září 2005. Myslím, že to nebyla láska na první pohled. Málokomu se asi líbila přísná profesorka, která si cenila pedagogických zásad víc než obyčejné lidskosti. Ale to nebyla tak docela moje vina.
 

Všechno začalo asi tak o rok dřív, kdy se začala scházet skupinka televizních tvůrců v posledním patře jednoho pražského domu, aby dala dohromady projekt, který se v té době zdál trochu šílený. Nekonečný seriál, seriál na každý den, seriál, který neměl v Česku obdoby.

PSALI JSME:

Seriál Ulice odvysílá 2000. díl
 

Tak trochu šílení museli být i oni sami. Proč by jinak trávili dny v nekonečných debatách, jež prokládali mizernou čínou v plastových talířcích? Jinak by si přece nemohli myslet, že se jim něco takového může povést. Nikdo v Česku totiž nevěděl, jak se takový seriál dělá. Někteří se ze svého šílenství uzdravili a vrátili k normálním obědům, jiní se naopak nakazili a přidali.
 

Po roce nadějí i zoufalství konečně přišel ten pondělek, kdy náš kouzelný svět začal fungovat. Toho dne jsem uvedla do kabinetu novou profesorku, Lenku Drápalovou. Pak jsem jí odmítla půjčit na činži, protože "ze zásady nepůjčuji“. Také jsem ztrapnila malou Terezku Jordánovou. A tak dále a tak dále. Byla jsem tak přísná, až jsem z toho dostávala tik v oku. Vzpomínáte?
 

Televizní postavy to se svými tvůrci nemají snadné. Naštěstí i oni, stejně jako vy anebo já, jsou jenom lidé, a tak mi po čase dopřáli setkat se s jedním báječným člověkem. S Vlastou Peškem. Ostatně ani on zprvu nebyl tak úplně báječný. Byl to nevrlý, stále nabručený a ustaraný muž, který měl nekonečné a dost vážné potíže se svou vnučkou Adrianou. Právě kvůli jejím školním problémům jsme se začali poznávat trochu lépe. Trvalo ještě hodně dlouho, než jsme našli odvahu si přiznat, že si máme co říct. Že je toho mnohem víc než jen Adrianiny špatné studijní výsledky.
 

ČTĚTE TAKÉ:

Maciuchová se do Ulice vrátí v ČERVNU!
 

Člověk si zvykne na svou samotu, má strach tuhle ulitu najednou opustit. Měla jsem svá divadla, své koncerty, ale náhle mne zajímalo mnohem víc, co bude říkat Vlastimil Pešek. Je pravda, že jsem ho znala už dlouho předtím. Učila jsem kdysi i jeho dceru Kláru. Ale nikdy jsme se nevídali častěji než tu a tam při třídních schůzkách. Netušila jsem, jak veliké srdce má.
 

Byla to krásná, možná nejkrásnější léta mého života. Společně jsme překonávali všechny obtíže, přestože to bylo občas hodně složité. Když byl Vlasta obviněn, že donášel StB, bylo to pro mne hodně těžké, protože s tou dobou mám své zkušenosti. Dokonce jsem zaváhala, zda na tom obvinění není něco pravdy. Tehdy jsem náš vztah málem pohřbila. Zároveň se ukázalo, jak charakterní člověk Vlastimil je. Jen díky němu jsme tuhle krizi překonali.
 

Život šel dál. Po nádherných týdnech prožitých v Norsku jsme se rozhodli, že se vezmeme. Dneska vím, že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí. Abych se mohla vdát, musela jsem se nejdřív rozvést. Svého manžela jsem neviděla čtvrt století a byla jsem přesvědčena, že to tak i zůstane. Není větší pošetilosti, než si myslet, že minulost je pryč jednou pro vždy. Vždycky se vynoří tehdy, když to nejmíň potřebujeme.
 

PODÍVEJTE SE, JAK MIRIAM HEJLOVÁ ODJÍŽDÍ V SERIÁLU ULICE:

Přitom jsem podle svého nejlepšího svědomí udělala všechno, abych ji pohřbila. Po manželovi mi zůstala sbírka vycpaných sov, porcelánový jelen a tříletý Jaroušek. Sovy jsem jednoho dne vyhodila do kontejneru, jelen mě pronásledoval donedávna a Jaroušek se po nějaké době na svého otce přestal ptát. Vyhýbala jsem se každé zmínce o něm. Co jsem mohla udělat víc? Můj život se omezil na vyučování a výchovu syna.
 

Manžel, Cyril zmizel do světa. Stal se uznávaným fotografem a cestovatelem. Když dostal žádost o rozvod, tragickou shodou okolností přijel do Prahy. Zemřela mu tady matka. Neuvěřitelným způsobem všechno zkomplikoval. Chtěl mě vidět, což by nepředstavovalo žádný problém. Naprosto nic jsem vůči němu necítila, dokonce ani nenávist. Horší bylo, že chtěl vidět i Jarouška.
 

Minulost na mě poprvé zavrčela a vycenila zuby jako v nějakém filmovém hororu. Cyril psal prvních několik let po svém odchodu Jaroslavovi dopisy. Četla jsem je. Dlouho byly plné otcovské lásky. Nesměla jsem z nich však malému Jarouškovi přečíst ani slovo, když jsem nechtěla, aby se mu po něm stýskalo. A to jsem opravdu nechtěla. Jaroušek tak žil v přesvědčení, že táta zmizel beze slova a dokonale na nás zapomněl. Ze stejného důvodu jsem zakázala manželově matce, aby za svým vnukem chodila.
 

A ona mu pak, k dovršení všeho, odkázala svůj byt. Byla to šílená situace. Vůbec jsem nevěděla, jak ji řešit. Naštěstí jsem měla Vlastu, který všechno, poněkud proti mé vůli, rozetnul. Dal Jardovi otcovy dopisy a seznámil ho se situací. Dokonce promluvil i s Cyrilem. Jarouškovi nějakou dobu trvalo, než pochopil, proč jsem mu zapírala Cyrilovy dopisy, proč nikdy nepoznal svou babičku. Ale nakonec se s tím vyrovnal. Můj rozvod proběhl slušně a hladce...
 

PODÍVEJTE SE NA LOVESTORY MIRIAM HEJLOVÉ A VLASTY PEŠKA:

A pak se stalo to nejhorší, co se mohlo stát. Minulost už nevrčela a necenila jen zuby. Naplno se do mě zahryzla. Najednou jsem zjistila, že zasloužilá profesorka, mravní vzor několika generací studentů, je také žena, která se ocitla na pokraji nevěry. Náhle jsem byla v situaci, na jakou jsem nebyla připravena, jakou jsem nečekala ani v nejčernějším snu. Anebo snad v nejlichotivějším? Byla jsem milována dvěma muži. Ještě hůř. I já jsem oba milovala.
 

Není snad nic horšího, než když tyto romantické zmatky, jež jsou tak krásné v mládí, přepadnou dospělého člověka ve zralém věku. Na jedné straně můj (čerstvě) ex-manžel, fotograf, spisovatel, cestovatel, dobrodruh, a proti němu školník, domácí. Cyril, odhodlaný napravit vše, čím mi kdy ublížil. Muž, se kterým jsem bývala k zalknutí šťastná. Muž, který mě zranil tak jako nikdo. A proti němu Vlastimil, jenž mě okouzlil zralou moudrostí. Muž, na kterého bylo spolehnutí v jakékoli situaci.
 

Jedinou radost mi v té době přinesl Jaroušek. S Leničkou čekali děťátko. Cyril ani Vlasta mi nic neulehčili. Vlasta chystal naši svatbu, Cyril pokorně čekal na moje rozhodnutí. A já jsem se nemohla rozhodnout ani pro jednoho z nich. Ale ani proti jednomu z nich.
 

Nakonec jsem udělala to jediné, co jsem udělat mohla. Nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně. Stejně jako většina z vás, i já mám obavy z nejistoty. Zároveň ale vím, že bez nejistoty by se život proměnil v nudné a úmorné plnění předem naplánovaných úkonů. Nevím, zda Vlasta anebo Cyril někdy doopravdy pochopí, proč to muselo být právě takhle. Stejně tak nevím, je-li dobře nebo špatně, že se vracím. Nevím, co mě čeká, jaká setkání, jaké události. Události budou zcela určitě nové. A lidé? Mám se obávat setkání s novými lidmi, anebo spíš s těmi, které už znám? Koho bych chtěla vidět raději? Cyrila, anebo Vlastu?
 

Cyril bude nejspíš někde na cestách. Možná bude fotografovat velryby v Grónsku nebo šamany v amazonských pralesích. Vlasta prý stále dělá školníka. Snad překonal svoje zklamání. Snad se setkáme jako přátelé. Snad. Ale kdo ví? A kdybych se měla přece jenom setkat s Cyrilem... Nemám přece důvod se mu vyhýbat anebo se dokonce před ním skrývat. Mám čisté svědomí, neudělala jsem nic špatného. Ovšem kdyby si jeden nebo druhý od našeho setkání slibovali víc než přátelství, musela bych je odkázat do příslušných mezí. Nevracím se kvůli tomu, aby se opakovala minulost. Proč tedy?
 

Škola je tím, co dávalo mému životu smysl. To jsem si uvědomila obzvlášť silně, když jsem z ní odešla. Náhle jsem nevěděla, co s volným časem. Připravila jsem si seznam knih, které chci ještě přečíst a ke kterým jsem se zatím nedostala. Dokonce jsem se vypravila do své vysněné Provence. Ale nic z toho mě neuspokojilo tak, jak jsem si představovala. Pořád jsem měla příliš mnoho prostoru na přemýšlení o sobě samé. A věřte nebo nevěřte, většinou to nebyly příliš veselé myšlenky. Znovu a znovu jsem se vracela ke zlomovým okamžikům svého života. Když jsem zůstala sama s malým Jarouškem, když jsem odmítla všechny nabídky na změnu... A znovu stále dokola ta zrušená svatba s Vlastou.
 

Ve škole na tyhle myšlenky nemáte čas. Ráda bych se tam vrátila. Práce se studenty bývá někdy obtížná. Ale ještě jsem nepoznala studenta, který by nakonec nepochopil, že nejsem jeho nepřítel, že mu chci jen vštípit vědomí hodnot, jež přesahují náš běžný život. Ostatně dlouholeté zkušenosti mě naučily, že na studentech bývají nejhorší jejich rodiče. Právě ti dokážou být absolutně slepí, hluší, umínění a v každém ohledu nevzdělavatelní. Samozřejmě, že tyhle konflikty nastanou. A pak je důležité, jaké kolegy máte v kabinetu. Boženka Puklická je jistě dobrá ředitelka. Je známé pravidlo – jaká ředitelna, taková sborovna.
 

Snad se najde příležitost, abych znovu stála před tabulí, rozhlížela se po třídě a odhadovala, co v kom je, s kým budou problémy a s kým zase radost pracovat. Možná tomu nebudete věřit, ale kantořina je napínavé povolání. Překvapení radostná i smutná se střídají jak na běžícím páse. Mohlo se na tom během toho roku něco změnit? Jistě ne. A snad jsem se nezměnila ani já.
 

Nakonec jsem si nechala to, co je dnes pro mě asi ze všeho nejdůležitější. Setkání s Jarouškem, Lenkou a malou Miriam. Vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu. Život se ale rozhodl jinak. Svému synovi jsem se snažila naši samotu nahrazovat, jak se dalo. Nevím, jak moc úspěšná jsem byla. O to víc si teď budu užívat, že jsem babičkou a že můžu alespoň sledovat rodinu, která funguje. Jaroušek s Lenkou by se měli vzít a mít ještě jedno dítě.
 

Ovšem nic na světě není ideální. Na zmínky o svatbě Jaroslav reaguje podrážděně. Je paličatý a velmi se obávám, aby se u něj neprojevily stejně dobrodružné touhy, jako měl jeho otec. Neříkám, že se Cyril tehdy nesnažil. Pamatuji si to, jako kdyby se to stalo včera... Byl čtvrtek odpoledne, venku poprchávalo a já přemýšlela, co udělám k večeři. Můj muž, Cyril, mi něco řekl, ale já jsem ho nevnímala. Snad to bylo -ahoj-, slyšela jsem klapnout dveře. A to byl konec mého manželství...
 

Odejít od Lenky bych Jaroslava nechala jen přes svou mrtvolu. Tahle historie se už opakovat nebude. Nikdy. Klidně bych Cyrila odchytila někde v džungli anebo na severním pólu a přinutila ho přijet jenom proto, aby svému synovi vysvětlil, že v tomhle ho následovat nesmí. A kdyby to bylo nutné, Jarouška bych i podržela, aby Cyrilovo vysvětlení mohlo být dost důrazné. Ale snad to nutné nebude. V posledním čase mluvím buď s Jaroslavem anebo s Lenkou několikrát do měsíce.
 

Zdá se, že v Mnichově je všechno v pořádku. Svatba se zatím prý nekonala jen proto, že na ni neměli čas. Jistou pochybnost však přece jenom mám. Když chci, aby mi Jaroslav řekl, co právě dělají, slyším v jeho hlase stín nervozity anebo obavy, aby něco neprozradil. Nesmím ale naléhat. Můžu jen trpělivě čekat, až sám přijde. Z toho, co se dozvídám, mám obavu, že tak spokojeni jako oni, nemůže být snad nikdo. Jako by v Mnichově stále jen zářilo slunce a mraky ho obcházely obloukem. Buď mi Jaroušek neříká pravdu, anebo... Bylo by lepší, kdyby i u nich alespoň občas sprchlo.
 

Život už je takový, že přináší největší zvraty tehdy, když je nejméně čekáme. Nejspíš proto, abychom se nenudili.
 

V době kamenné jsme se scházívali u ohně a poslouchali vyprávění o zvláště vydařeném lovu mamuta nebo o vzdálených krajích, kde nikdy není zima, kde není bolest ani smutek. Potom zas třeba příběhy hrdinů Trojské války anebo vpravdě nekonečné pohádky Tisíce a jedné noci. Žasneme nad osudy, které se podobají těm našim nebo nám naopak přibližují svět, k němuž se většina z nás nikdy nedostane ani na dohled.
 

Příběhy, které se odehrávají u nás v Ulici, jsou takové i onaké, veselé i smutné. Nikdo z nás není anděl, ani ďábel. Snažíme se, stejně jako vy, být spravedliví.
 

Stejně jako vy se snažíme žít svoje životy co nejlíp. Někdy se nám to daří, jindy zase ne. Někdo z nás občas trochu podvádí, někdo občas lže anebo jen neřekne celou pravdu. Někdy se za to stydíme, jindy zase ne. A nejspíš jsme na tom všichni stejně. Totiž stejně jako vy. Málokdy víme dopředu, jestli konáme správně nebo ne. Málokdy víme dopředu, jak co dopadne. A to je přece na životě krásné.