Vesmírný smeťák: kdo zamete ve vzduchoprázdnu?

Smetí. To je největší problém, se kterým se kosmonaut může setkat na oběžné dráze. A věřte, není to žádná legrace.

2011 Mezinárodní vesmírná stanice ISS: Poplach! NASA vyhlašuje nejvyšší rudý stupeň nebezpečí. Nezáleží na tom, co kdo zrovna dělá. Celá posádka běží k záchranné lodi Sojuz. Muži a žena, kteří se nebáli letět do vesmíru, teď utíkají před kouskem čínského smetí. Před kouskem kosmického odpadu blížícím se ohromnou rychlostí. Posádka už byla připravena vlézt do záchranného Sojuzu a čekat, jestli to bouchne do Sojuzu nebo do ISS. Sojuz s poměrně malou plochou je na rozdíl od velkých obytných modulů stanice malý terč. Takže kosmonauti jdou do nejbezpečnějšího místa.

2011 Země: Každý člověk v Česku denně vyprodukuje více než kilogram odpadu. Ročně jsou to skoro čtyři milióny tun na republiku. Většina putuje z popelnic rovnou na skládku.
Za půl století kosmonautiky poslalo lidstvo nad své hlavy kolem 6 tisíc satelitů. Aktivní je dnes jenom každý šestý. Zbytek tvoří vesmírnou skládku, ale ne jen tak ledajakou. Několik tisíc tun odpadu je rozptýleno po oběžné dráze a hýbe se. I když hýbání není to pravé slovo. Největší nebezpečí vesmírného smetiště totiž leží v ohromné rychlosti, jakou letí prostorem. Centimetrová kulička letící rychlostí 26 000 km v hodině panel stanice neprorazí, ale udělá v něm pořádný kráter.

Trousiče odpadu

Odborník na kosmonautiku Tomáš Přibyl uvádí příklad raketoplánu Endeavour: „Po letu v roce 2007 měl ve svém radiátoru otvor o průměru 12 mm. To už je něco čím bez problémů prostrčíte tužku. Představte si, že by zásah takovým smetím dostal kosmonaut pracující ve skafandru mimo stanici. Ta pravděpodobnost není nijak veliká ale rozhodně není nulová.
Americká NASA dnes sleduje více než 20 tisíc kusů odpadu větších než 10 centimetrů. Ale nebezpečné jsou i mnohem menší objekty, které sledovat neumíme. Potenciálně nebezpečných odpadků větších než 1 centimetr obíhá kolem Země více než půl milionu. A počet menších než 1 centimetr se odhaduje na 300 milionů. Právě tyto malinké kousky šrotu, šroubky nebo třeba jen úlomky laku pomalu nahlodávají satelity jako by byli uprostřed písečné bouře. Když po 15 letech ve vesmíru končil život stanice Mir, byl její plášť narušený ze 40 procent. Byly to právě drobné úlomky smetí, které svými nárazy snížily pevnost pláště skoro o polovinu.

Odborník na kosmonautiku Antonín Vítek říká: „Dost často dochází k tomu, že vybuchne zbytek pohonných látek v nádržích posledního stupně nosné rakety. To je nejčastější způsob jak kosmické smetí vzniká. Zatím umíme smetí jenom sledovat a větším kouskům se včas uhnout. Vesmírní popeláři lapající smetí do sítí na oběžné dráze patří do sci-fi. A vhodnou zbraní v boji s kosmickými odpadky nebudou ani lasery a rakety. Při sestřelení družice nespadne, ale rozpadne se na ohromné množství úlomků, které obíhají po podobné dráze jako družice.

Smetí jako bumerang

Smetí, které jsme poslali na nebe, se nám zase vrátí. Postupně totiž klesá směrem k Zemi a když to dobře dopadne, shoří jednou v atmosféře. Tak už skončila třeba brašna, kterou americká astronautka ztratila v roce 2008. Ale pak je tady například americký satelit Vanguard 1 vypuštěný v roce 1958. Ten drží rekord nejstaršího vesmírného odpadku a cesta do atmosféry mu potrvá ještě 240 let. Tomáš Přibyl říká, že z některých oběžných drah bude poklesávání trvat statisíce až miliony let - až do neřízeného zániku v atmosféře.

2011 Mezinárodní vesmírná stanice ISS Nebáli se do vesmíru, ale teď utíkají před kouskem šrotu. Kus čínské družice zničené v roce 2007 tentokrát stanici mine. Poplach je odvolán a astronauti se vracejí ke své práci. A přitom několik málo kilometrů kolem nich dál prolétají kousky smetí rychlostí osm kilometrů za sekundu.