Uklízí chorobným hromadičům. Je to náročné, chodím na terapie, popsal

TN Live

6. 3. 2026, 15:06

Hromadění věcí je fenomén, o kterém se v Česku zatím příliš nemluví, přesto může výrazně zasáhnout do života jednotlivců a také jejich okolí. Nejde přitom jen o nepořádek, ale často o složitý psychologický a sociální problém. Proč lidé věci hromadí? Jak časté to u nás je? A jak těmto lidem pomáhat? Nejen o tom hovořila moderátorka Klára Košacká se zakladatelem organizace Břečťan Martinem Mojžíšem Ondrušem.

Břečťan je nezisková organizace, která pomáhá lidem, kteří mají problémy s hromaděním věcí ve svých domácnostech. Kromě úklidu nabízí také emocionální podporu a propojení s odborníky.

Ondruš říká, že chorobná potřeba hromadění vzniká podobně jako závislost na alkoholu. Člověk se mezi nahromaděnými věcmi začne cítit dobře. „Ptal jsem se jedné paní, které jsme pomáhali, jak se cítila předtím, než jsme k ní měli přijít a do jejího prostoru zasáhnout. A ona řekla, že se chtěla ještě víc zahromadit. Je to taková materiální hradba před tím světem. Pomáhali jsme paní, která si zaskládala dveře, aby na ni nikdo nemohl. Je to diagnóza,“ popsal.

Někteří lidé se za své hromadění nestydí, jiní ovšem ano. Někdy dokonce tak, že i utnou vztahy s rodinou.

Roli v impulzu k chorobnému hromadění hraje také ztráta blízké osoby a samota. Podle Ondrušovy zkušenosti je to dokonce ve většině případů. „Dělali jsme u paní, a to je velice smutný příběh, které zemřel bratr, sám si vzal život. Potom jí zemřel manžel. Pak si našla přítele, po nějaké době, kdy se z toho oklepala, a ten jí bohužel také zemřel. Všechna tíha toho světa, kdy ona si myslela, že to zvládne sama, tak to prostě neunesla,“ řekl Ondruš.

Související obsah

28:39

Proč lidé volí eutanázii: Nebojí se bolesti, ale budoucnosti, říká lékař

4. 3. 2026 TN Live T. LIVE

​Hromadění věcí ale není problém jen pro obyvatele dané domácnosti. Může to mít dopady i na sousedy. „Když někde skladujete spoustu potravin, tak často k tomu patří třeba švábi. A rozsah toho zamoření může být opravdu velký. Dělali jsme paní, která zamořila asi 100 bytových jednotek. Nikdo si s ní nevěděl rady,“ uvedl Ondruš.

S obyvatelkou bytu si povídali a nakonec i za její spolupráce byt vyklidili. Trvalo to tři a půl dne. „Teďka jsem tam byl na kontrolu a paní si to udržuje,“ dodal. Někdy se ale může objevit i riziko požáru, když je třeba zaskládaná kuchyň, kterou ale člověk využívá. Často v podobných domácnostech nejde elektřina a lidé využívají přímotopy, což v okolí se štosy papíru také není úplně bezpečné.

Vyklízení bytu tak není náročné jen fyzicky, ale i psychicky. Ondruš říká, že se člověk musí obrnit. Hlavně po zkušenosti ze začátku, kdy se pokoušel pomoci všem. „V tuhle chvíli už je mi jasné, že nemůžu pomoct každému a že se musím prostě proti těm příběhům obrnit. Když vám paní vypráví, že jí umřela dcera, co se stalo, a slýcháte to každý den, tak prostě to by se člověk zbláznil, kdyby to prožíval s těmi lidmi všechno. Takže já jsem začal chodit na terapii. A to mi pomáhá,“ svěřil se.

Na celý rozhovor se můžete podívat pod titulkem článku.