Jarní dávka adrenalinu v Alpách II

Krásné dobré ráno

Před snídaní probíhá "kontrola stavu mužstva“ v ložnicích. Inspekci provádí desátník v záloze Tomáš, s kamerou mu sekundují Ivo a Honza. Po chvilkovém blbnutí s vycpaným zvířectvem situace graduje, to když Honza sebere ze stěny "rodinnou relikvii“ majitele pensionu, vycpanou kachnu a předvede s ní kameramanovi útok z hororu "Ptáci“.

Pak se kachny zmocní Tomáš, změní ji na "sojku“ z Krakonošových pohádek a začne "divadlo“. Když sojka vlétla za zvuku "stíhačky“ do Milanova pokoje, který právě studoval mapu a ozvalo se štěbetavým hlasem "Co tady mapuješ, chlapče? Tady je Krakonošovo, tady je Krakonošovo“, šli jsme do kolen a řvali smíchy. O nic lépe nedopadla návštěva "sojky“ ani u Vaška…

S majitelem pensionu se přátelsky loučíme a slibujeme si, že se nevidíme naposledy. Na první pumpě tankujeme. To by nestálo za zmínku, pokud by ovšem vedle nás nezastavil nový prototyp, pravděpodobně od BMW, v provedení "kamufláž“. Oba muži z posádky jsou zjevně nervózní, když vozidlo začínáme detailně fotit a natáčet. Okamžitě natahují na volant černý potah, zavírají pevně uchycené laptopy na palubce a naivně se nám snaží ve fotodokumentaci zabránit, a po zaplacení raději rychle mizí.

Vracíme se přes Oetz a v Landecku si zajíždíme na Fernpass. Cestu nádhernou přírodou a skvělými serpentinami nám kazí pouze velký provoz. Nahoře se otáčíme zpět. Ranní porci adrenalinu máme za sebou a náš další cíl je Silvretta Hochalpenstrasse. Silvretta je asi stokilometrový okruh a výhodou je, že v místě, kde na něj odbočíte, z něj zase vyjedete a je jedno, zda ho jedete zleva doprava nebo naopak. Nesmí tam ovšem být moc sněhu a my ho tam měli opravdu dost. Náš "okruh“ skončil asi po 25 kilometrech. Jednu výhodu to mělo. Všichni ostatní to věděli, a tak na celém úseku byla jen banda "ujetejch“ Čechů.

Otevřít fotogalerii1/12

V místě, kde je silnice zavátá sněhem, usedáme na rolbu a děláme nezbytné fotečky, zatímco Milan bere Africu a zkouší zledovatělou vrstvu sněhu projet. Docela se bavíme, po pěti minutách ujel sto metrů. V rychlosti propočítáváme, že konce Silvretty dosáhne za 78 hodin, a to pouze za předpokladu leteckého zásobování benzínem.

Jako šupáci

Se smíchem odjíždíme do Galtüru, městečka s cca sto obyvateli, sto hotely a pensiony. Kvůli neprůjezdnosti cest však zeje prázdnotou. Obsazujeme pravděpodobně jedinou otevřenou restauraci a objednáváme si oběd. U baru naši pozornost upoutává sbírka policejních čepic. Z českých tam je akorát model "major Zeman“. Absurdních 27° C nutí většinu svléknout se alespoň do půl těla. Jen ti z nás, kteří nechtějí ostatním kazit chuť k jídlu pohledem na svá tukem zdeformovaná těla, zůstávají v tričku. Ptáme se majitele místního hotelu a půjčovny motocyklů, zda náš další cíl, Passo di Stelvio, je průjezdný. Hned máme jasno – Stelvio kvůli čtyřmetrové vrstvě sněhu nepokoříme.

Po "gulášnzupe“ a pizze vyrážíme zpět přes Landeck, Pfunds a Reschenpass (Passo di Resio) do Itálie. V obci Spondigna odbočujeme na Stelvio. Co kdyby tam zase náhodou byly řetězy s nesvařeným očkem, trocha dobrodružství neuškodí. Dojíždíme cca 5 km za Trafoi a před námi opět ta známá dopravní značka B1 s červeným kruhem na bílém poli. Zde navíc doplněna o mobilní oplocení, které ve chvíli našeho příjezdu přelézá zpět nějaký cyklista s kolem na rameni. Byl evidentně promrzlý a Stelvio už prý nechce ani vidět. My sice ano, ale ne jako pěší turisti.

Vracíme se a pokračujeme do St. Martin, kde se Ivoš s Martinem rozjeli každý na jinou stranu, aby našli vhodné ubytování. Martin se vrací s tím, že našel super místo v horách s výhledem na celé okolí, ale jakmile promluvil německy, řekli mu v pensionu, kde nebyla živá duše, že mají plno. Zvolili jsme dvě hypotézy. Buď se jednalo o obdobu Cimrmannovy "Hospody na mýtince“, nebo nemají rádi Němce. V dalším pensionu proto volíme jinou taktiku a majitelku Ivo zdraví česky: "Dobrýý déén, mladá panííí, máte volnoó?“ Když se paní přihlouple usmívá a krčí rameny, vytahuje eso z rukávu a plynnou němčinou se svahilským dialektem vypálí: "Mluvíte německy?“ Odpovědí je mu sprška němčiny s jihotirolským dialektem, kterému nerozumíme ani jeden. Jedno je však jasné, celý pension je náš za 20 éček na osobu i s nutričně vydatnou snídaní.

Na klouzačku

Nad vrcholkem hory vychází slunce a paprsky pronikají na plný stůl v zimní zahradě, kde snídáme. Od majitele pensionu, který nám dělá společnost, se dozvídáme, že v této části Itálie se až do hloubky 70 km mluví jenom německy. Ve školách je hlavním jazykem němčina a až jako druhý jazyk italština. To nám trochu nabouralo včerejší hypotézu o tom, že v Itálii není výhodné promluvit německy. Zřejmě tedy na ně Martin působil jako šupák a když si představili ještě jeho kámoše, tedy jako nás, tak raději řekli, že je plno.

V 9:30 vyjíždíme na Passo di Rombo, což je z rakouské strany Timmelsjoch, kde jsme před dvěma dny projížděli lavinovým polem až k sněžné fréze. Po ránu opět skvělý trénink stovkami zatáček, které jsou vzhledem k uzávěře před námi úplně prázdné. Při pohledu na azurové nebe by jen ten největší škarohlíd věřil předpovědi o sněhových přeháňkách a bouřkách. Za silného provozu vyjíždíme nádhernými serpentinami na Passo di Giovo (Jaufenpass 2094 m n.m.) a spolu s dalšími, které jsme po cestě předjeli, usedáme na venkovní terase horské restaurace. Překrásný výhled na bílá panoramata hor při popíjení capuccina a radleru je tím nejúčinnějším lékem na nervy poničené českým uspěchaným životem.

U Sterlingu jedeme podél Brixenské dálnice a u Wahrner See odbočujeme směr Bruneck a těsně před ním se stáčíme na Montal a "Mezivodu“ (Zwischenwasser). Čeká nás území s největší koncentrací passů. Dolomity – Araba a Marmolada. Území ideální pro ty, kteří chtějí jezdit v serpentinách až do bezvědomí, omdlít, padnout, probrat se a znovu to samé stále dokola. Spěcháme nejdřív na Gardena pass (Grödner Joch), protože info tabule hlásí od 15 do 21 hod jeho uzavření. Teď, když už víme, že tady to nepíšou pro srandu králíkům tak jako u nás, nic neriskujeme. Předpověď počasí se začíná vyplňovat. Skrápí nás první kapky deště. Kája s Tomem prohlašují, že na vodě "kolínko nedaj“ a tak pro ně prý tato trasa nemá význam. Po dvou kilometrech přestává pršet i sněžit a nebe se vyjasňuje. Stavíme na vrcholu Gardeny a využíváme "nepromoků“ k dětinskému klouzání se po zádech asi ze stometrového kopce. Márovi to jde dobře, rychle mizí v údolí, ale Ivo se boří a jeho dráha jde spočítat v centimetrech. Svůj neúspěch nevidí v nadváze, která hraničí s obezitou, ale ve špatném, antiklouzavém povrchu pršipláště.

Všechno jednou končí

Za slunného počasí projíždíme ve tvaru osmičky kolem Marmolady Passo di Sella, Passo Pordoi, Passo Valporola, Passo Falzarego až do Cortina di Ampezzo a směrem na Lienz. S jednou zastávkou přejíždíme do Abfaltersbachu, kde se ubytováváme na pokojích v barokním stylu za 21 eur na osobu. Starý, ručně vyřezávaný nábytek, postel s nebesy a porcelánová konev s keramickým umyvadlem nám spíše připomínají zámek Hluboká. Po hygieně scházíme dolů do hospody a zůstáváme až do pozdních hodin.

Všem nám bylo ráno hrozně špatně a fakt, že domů to máme pět set kilometrů, nevěstil moc záživný průběh nedělního odpoledne. Domů jedeme oklikou a tak způsobně, že Ivo dává přednost na přechodu lidem, kteří jsou ještě za rohem. I přes maximální ostražitost však Mára dostává pokutu za rychlost. Paradoxně v době, kdy jsme jeli opravdu co možná nejopatrněji. Rádi platíme 25 eur. Policista se ptá, kde všude jsme byli, radí, kde to je pro motorkáře zajímavé a přeje nám šťastnou cestu – v Čechách věc nevídaná.

A o krásách tamní přírody? To nemá cenu mluvit. Je třeba se sebrat a jet se na tu nádheru podívat. Květen, kdy je nejlepší kontrast na jedné straně tepla a na druhé spousty sněhu, je nejlepší.

Převzato z Českých motocyklových novin - ČMN 10/09 (autor: Ivo Červený, foto: Ivo Červený a Tomáš)