Sověti okupovali Československo rychle a precizně

V noci z 20. na 21. srpna 1968 zažila spousta českých a slovenských rodin šok: jejich země byla okupována.

Čtvrt hodiny před půlnocí 20. srpna svolal předseda vlády Oldřich Černík schůzi předsednictva komunistické strany. Šokovaným vůdcům sdělil zprávu, která by se dala shrnout do jedné věty: "Naše země je okupována.“

Přitom 20. srpen vypadal jako obyčejný letní den. Bylo to úterý, počasí nevybočovalo z tehdejšího průměru a Československo si žilo jako, jak bylo zvyklé. Demokratizační proces dal spoustě lidí naději, že se poměry v zemi zlepšují, vznikala spousta zajímavých aktivit, které provětraly zatuchlý vzduch v republice.

Právě 20. srpna měl místopředseda vlády Gustáv Husák projev, ve kterém řekl: "Nevím, proč bychom se dnes měli obávat dát lidem v našem vyspělém národě a vyspělém státě daleko víc možností podílet se na správě v obcích, okresech, městech, dát jim možnost samosprávy v závodech, na dědinách, v rámci družstev anebo jiných forem, v rámci společenských organizací, politických organizací... (...) Jsou tu tendence zbrzdit tento demokratizační proces, trochu ty dveře zavřít. (...) Jsem přesvědčen, že tento nový proud, představovaný soudruhem Dubčekem, je tak silný v českém a slovenském národě, že není síly, která by ty dveře zavřela.“

Ona síla, které měla dveře zabouchnout s razancí, kterou u nás nikdo nečekal, se však už v té době shromažďovala všude kolem našich hranic. Vojenská operace, která měla vrátit ČSSR pod absolutní kontrolu sovětského bloku, byla pojmenována Dunaj. První zprávy o hrozící invazi přišly kolem 17. hodiny z Maďarska, ale nikdo jim nevěnoval dostatečnou pozornost – nebezpečí se ze strany našich spojenců vůbec nečekalo.

V té době už o plánovaném útoku věděly i špičky komunistické tajné bezpečnosti. Ale i kdyby se informace dostala do povolaných rukou, nikdo by nevěděl, co dělat, Československo nemělo pro takovou situaci žádné plány. Dalším signálem, který mohl varovat, že se děje něco hodně divného, bylo neodůvodněné zrušení turistických zájezdů ze SSSR do ČSSR.

Byrokrati se rozhodují

Abychom se dostali ke kořenům vpádu, budeme se muset vrátit ještě o několik dní zpět. Rozhodnutí o invazi učinili kolektivně nejvyšší představitelé SSSR na zasedání politbyra a rozšířeného výboru ÚV KSSS, které se konalo v Moskvě 15. až 17. srpna 1968. Pokud budeme hledat konkrétní jména mužů, kteří za vpád nesou odpovědnost, vyniknou mezi tucty bezejmenných byrokratů jména Brežněva, maršála Andreje Grečka, šéfa KGB Jurije Andropova a ministra zahraničí Andreje Gromyka. Podle neúplných informací, které jsou o jednání dostupné, se zdá, že největší tlak na invazi vyvíjela armáda, Brežněv i ministerstvo zahraničí byly zpočátku spíš nerozhodné. K činu je přiměly až úvahy o rizicích československé reformy pro bezpečnost samotného SSSR. Náš prostor byl totiž pro Sověty klíčový jak pro obranu, tak i jako nástupní prostor pro případnou invazi na Západ.

Když bylo 17. srpna učiněno klíčové rozhodnutí potlačit "Pražské jaro“ silou, začala se připravovat obrovská síla armád "spřátelených zemí“. Moskva chtěla vytvořit zdání naprosté jednoty v rámci východního bloku, takže oslovila všechny členy Varšavské smlouvy. S výjimkou Albánie a Rumunska všichni souhlasili, Německá demokratická republika však nakonec vojáky s výjimkou několika desítek specialistů nevyslala.

Pokojný úterní večer se zpočátku nedělo nic výjimečného. V televizi běžela od 20:00 lyrická komedie režiséra V. Kršky "Řeka čaruje“, pak se lidé odebrali spát. První okupační vojáci vstoupili na půdu Československa 20. srpna kolem desáté hodiny večerní. Seděli na palubě civilního letounu Antonov 24, který přistál na Ruzyni. Z něj pak koordinovali přistání dalších jednotek, které už byly rozmístěné podél hranice. Na 200 tisíc vojáků ze Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Polska a NDR překročilo hranici kolem jedenácté večer, dalších 300 tisíc je mělo následovat v dalších dnech a hodinách. O půl hodiny později informoval sovětský velvyslanec o invazi československého prezidenta. V tu dobu však už cizí vojáky viděli na ulicích běžní občané.

Invaze přátel

Plán invaze byl dokonale promyšlen, spojenci přesně znali vojensky i správně důležitá místa naší země, měli k dispozici informace o umístění našich jednotek. První útočná vlna obsadila letiště, na nichž okamžitě začala přistávat letadla s posilami. Na silnice vjely tisíce invazních vozidel. Protože naše armáda měla ve výzbroji stejnou techniku jako zbytek vojsk Varšavské smlouvy, byly automobily útočníků pomalovány bílými invazními pruhy. Měly je odlišit od znepřátelených jednotek.
 

Hned po letištích přišli na řadu nejdůležitější Čechoslováci. Zatýkání proběhlo bleskově: sovětští vojáci se zmocnili přímo v sídle vlády nejdůležitějších ministrů i předsedy vlády, o něco později obsadili i sídlo KSČ.

Na invazi se podílelo 6300 tanků, 2000 děl, 550 bojových a 250 dopravních letounů. Sovětský svaz nasadil divizí, Poláci vypomohli třemi, Maďarsko poslalo jednu zesílenou. Nejméně mužů dodalo Bulharsko – vyslalo pouze dva pluky, a NDR, které místo slibovaných šesti divizí poskytlo jen 200 mužů.

Česká republika proti tomu mohla nasadit jen 200 tisíc mužů, stála tedy proti téměř trojnásobné přesile. Na rozkaz ministra obrany však nekladla žádný odpor. Přesto podle ruských pramenů ztratila sovětská vojska 98 mužů. Dvě třetiny z toho zemřely při nehodách a kvůli neopatrnému zacházení se zbraní, objevily se i sebevraždy a několik vojáků bylo zastřeleno při pokusu o dezerci. Jen 12 úmrtí se připisuje českým rukám.

Zdroj: TN.cz

Ztráty na českém obyvatelstvu byly podobně vysoké. Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce října zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků. Bylo zaznamenáno několik případů, kdy okupanti stříleli po zdravotnickém personálu. Mnohokrát ruští okupanti také stříleli do zad prchajícím lidem.

Statečný rozhlas

Nejrychlejším informačním zdrojem byla v noci na 21. srpna šeptanda. Lidé probuzení hřměním leteckých motorů a neobvyklou aktivitou v okolí letišť a hranic volali svým známým, ti vše bleskově šířili dál. O půl druhé se do hry vložil Český rozhlas. Hlasatel Vladimír Fišer vyzval posluchače, aby zůstali u přijímačů a počkali, že brzy přijdou důležité informace. Ty se k lidem dostavily o půl hodiny později ve formě prohlášení provolání předsednictva ÚV KSČ. Jeho hlasité odsouzení okupace však bylo v půli přerušeno - na příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmana byly vypnuty vysílače.

To ale nebyl konec vysílání. Po čtvrté hodině ráno se ho podařilo obnovit a rozhlas dál informoval o obsazování naší vlasti. Okupanti se pokusili vlastním vysíláním na stanici Vltava vzbudit atmosféru, že Češi a Slováci invazi podporují. Marně, řeči v lámané češtině důvěru národa nevzbudily. Okupanti pochopili, že jim nezbude nic jiného, než přímý útok na budovu rozhlasu. První pokus se příliš nepovedl: palba z kulometů sice zasáhla okna budovy, ale sovětské transportéry si vybraly jako cíl špatnou budovu – střílely na Národní muzeum. V ranních hodinách však našly kolony tanků správný směr a po Vinohradní třídě zamířily k budově rozhlasu. Postup těžkých vozidel byl slyšet i ve vysílání a šokovaní diváci ze svých přijímačů brzo zaslechli i střelbu. Přes odpor Pražanů, kteří budovali barikády, se podařilo sovětským vojákům proniknout na dvůr rozhlasu, takže hlášení redaktorů bylo čím dál častěji přerušováno výstřely.

Před budovou rozhlasu došlo i ke zničení jednoho ruského tanku, kterému jeden Pražan prorazil nádrž a obrněný stroj pak vzplál. Ani to však nezabránilo v dobytí důležitého místa. Technici a redaktoři však pokračovali ve vysílání dál, přesunuli se na Žižkov.

21. srpen, den potupy

Pro spoustu obyvatel Československa bylo ranní probuzení jako pokračování noční můry. Důležité instituce byly obsazené, okupanti se dál zmocňovali center odporu. Vláda i Národní shromáždění postup Varšavského paktu sice odsoudily, ale nic víc dělat nemohly. O nočním obsazení naší země se brzo dozvěděl i svět. Zatímco sovětská média tvrdila, že vojska pokojně přijela podpořit nejmenované ministry před pokusem o kontrarevoluci, zbytek světa měl jasno. Tanky se objevily v centrech všech větších měst, došlo k prvním obětem na životech, a to jak na straně okupantů, tak u Čechoslováků.

A jak to bylo dál
 

V dalších dnech odpor oslaboval. Okupanti přiměli prezidenta Ludvíka Svobodu, starého vojáka s mnoha zkušenostmi z Ruska, aby odletěl do Moskvy a tam vyjednával o osudu národa. Mezitím se v pátek 23. srpna v Praze konala generální stávka, která měla světu ukázat, že Češi se s okupací nesmířili. Bohužel, nejvlivnější médium ve východním boku, sovětská tisková agentura Tass, o ní neinformovala a o situaci v ČSSR psala v tomto tónu: "mnozí českoslovenští občané vyslovují vojákům spojeneckých armád vděčnost za včasný příchod na pomoc v boji proti kontrarevolučním silám“.

Zklamala i jednání na půdě OSN. USA a Velká Británie sice navrhly rezoluci odsuzující vpád vojsk, ale sovětský zástupce vše úspěšně vetoval. Vojska čtyř armád opustila Československa do listopadu roku 1968, jen 150 tisíc sovětských vojáků se u nás zdrželo dalších 22 let.