Jak se fandí v Anglii? Ani plný stadion nezaručí skvělou atmosféru

O uplynulém víkendu jsme měli možnost navštívit dva fotbalové zápasy v Londýně. Duel Premier League Arsenal – West Ham a druholigové klání QPR – Burnley. Jak se liší povzbuzování v Anglii a na českých stadionech?

Anglie je kolébkou fotbalu. Za kanálem La Manche fotbal vynalezli a stále jej hrají nejlépe. Počet domácích borců v klubech Premier League i nižších soutěží sice neustále klesá, ale kvalita hry roste. A v zápasech jsou stále k vidění prvky, které anglický fotbal proslavily po celém světě. Přímočarost, bojovnost, tvrdá hra a obrovská vůle jít za vítězstvím – tyto atributy fanoušci spatří na každém zápase od první do páté ligy.

Fanoušci Queens Park Rangers:

 

 
K anglickému fotbalu stejně jako rychlá přímočará hra patří stadiony nabité bouřícími diváky. V Anglii se sice fandí, ale fandí se tam zcela jinak než například v Turecku či České republice. V Anglii (kromě pár vyjímek) neexistuje, že by společně zpíval chorály celý stadion. Světlou výjimkou je stánek Liverpoolu Anfield Road, kterým se při každém zápase nese hymna You´ll never walk alone.
 

V Anglii fandí hlavně jeden sektor, kde se sdružují ti nejvěrnější, v Česku je nazýván kotlem. Ten vytváří atmosféru, jenže bzukot z tribun také neustává. Nejedná se ale o skandování, ale o jednotlivé výkřiky směrem k hráčům, rozhodčímu a trenérům. Každý zde fotbal prožívá, každý je vtažen do hry a často vstává ze sedadla. Ale proč se třeba hlavní či protilehlá tribuna nezapojují do skandování “kotle“, jako v České republice?

Odpověď na tuto otázku je třeba hledat dále, než na stadionu. Ať si kdo chce, co chce říká, Anglie je země s hodně omezenou osobní svobodou jednotlivců. Policie a kamery sledují každý krok obyvatel Londýna i jiných velkých měst. Alkohol se smí kupovat jen někdy, pít se také smí jen někde. Hospody zavírají brzy a například v neděli o půlnoci si už pivo v obchodě nekoupíte, i když mají otevřeno a regály jsou nabité alkoholickými nápoji. Lidé jsou svázáni i mnoha jinými zákony, ale hlavně všudypřítomné kamery notně omezily svobodu. Velký bratr prostě Brity sleduje a oni to ví.
 

Výjezdy? To je, oč tu běží
 

A tak Britové houfně o víkendech navštěvují stadiony. Tam zase mohou být svobodní a říkat si, co chtějí. Mohou nadávat, radovat se a plně projevit své emoce, které po většinu týdne dle etikety schovávají. Muži rozdílného věku, ale i ženy a děti pak na fotbale hulákají a glosují vše. Jsou sžiti s týmem a jakoukoliv křivdu proti svému klubu vnímají osobně. Jsou jako utržení ze řetězu, i když jejich chování je stále v normě. Cítí se svobodně, volně a anonymně.
 

I proto se nepřidávají do davového fandění. Chtějí fandit sami, odlišit se od šedé masy, jejíž členem jsou každý den. K individualistickému fandění v Anglii navíc svádí i konstrukce stadionu, která prakticky každému fanouškovi servíruje fotbal jako na talíři. Ten si tak připadá ne-li rovnou jako hráč světového formátu, tak určitě jako fundovaný trenér.

Přesně tak to bylo i na Loftus Road, domácím stánku Queens Park Rangers, vedoucího týmu druhé ligy, který má velkou šanci postoupit do Premier League a měřit se s nejlepšími. Fandil tam totiž jen spodní sektor, kde se scházejí nejvěrnější. Žádná spolupráce tribun jako na českých stadionech.
 

“Kotel“ domácích tak soupeřil s tribunou hostí z Burnley, která byla (jako vždy) zcela zaplněna. Angličané totiž mnohem více milují výjezdy. Pro pravé a věrné fanoušky se nic nevyrovná pocitu jet do jiného města a celý zápas fandit, zpívat chorály a dát najevo sílu podpory. I proto jsou v Anglii výjezdy na jiné stadiony vyprodány mnohem rychleji než domácí zápasy.
 

Potlačovaná radost
 

I při těsné výhře “Kanonýrů“ v londýnském derby s “Kladiváři“ platil v ochozech stejný scénář. Přestože byl moderní stánek Emirates Stadium dopředu vyprodán, šedesátitisícový dav překvapivě nevytvářel ohlušujícími sborovými pokřiky strhující atmosféru.
 

Ta kulminovala jen díky tomu, že se domácí miláčci (kapitán české reprezentace Tomáš Rosický zůstal po celém utkání pouze na lavičce náhradníků) dlouho marně snažili dobýt branku skvělého Roberta Greena. Podařilo se to až v 88. minutě muži zápasu Alexi Songovi, který rozhodl o výsledku 1:0 pro “Kanonýry“.
 

Angličané prostě asi skandovat neumějí, nebo že by... Ano, umějí! Ale na Emirates se tak opět prezentoval jen plný “kotel“ hostujících fanoušků a jádro skalních domácích příznivců ve spodním patře za brankou. A když v 88. minutě vypukla mezi příznivci červenobílých barev po jediném gólu euforie, která málem zbořila moderní stánek Arsenalu, stejně rychle odezněla.

Po závěrečném hvizdu dokonce nepřišla ani žádná euforická děkovačka hráčů s fanoušky po grandiózním zápasovém finále, místo ní se na tribunách okamžitě objevili stewardi s neustále otravným poučováním: “Nezůstávejte na svých sedačkách, okamžitě se odeberte k východům!“ Takřka každý Angličan odevzdaně otočil oči v sloup a pomyslel si zmučeně: “Tak zase za týden, svobodo... .“