Cíl je jasný: Dostat se do finále a nový rekord, hlasí paralympička Jakschová

Paralympička Tereza Jakschová | Zdroj: Toyota Česká republika

30. 8. 2021, 16:23

Sen si splnila už ve chvíli, kdy se dokázala kvalifikovat na paralympijské hry v Tokiu. Teď ale atletka Tereza Jakschová míří dál. Chce se ve svých disciplínách, kterými je sprint na 100 a 200 metrů, dostat do finále.

Sprinterka Tereza Jakschová se narodila bez části levé ruky. Ke sportu přesto tíhla od dětství a v patnácti přišla na chuť atletice. Obvykle je to v takovém věku už docela pozdě, ale Tereza překonala i tento handicap. Své první závody absolvovala v roce 2011, ale až o dva roky později, v době, kdy jela na své první mistrovství světa, se začala účastnit i závodů handicapovaných. Na kontě už má druhé místo z mistrovství Evropy z roku 2018, deváté místo z mistrovství světa 2019 a letos byla pátá nejrychlejší z Evropy.

Loni si však splnila svůj největší sen a probojovala se na paralympiádu v Tokiu. “Před pěti lety jsem si řekla, že do Tokia prostě poletím a tvrdá práce se vyplatila. Jsem nadšená, je to má první paralympiáda a užívám si každou chvilku. Nemůžu se dočkat, až vyběhnu na olympijském stadionu,“ vzkazuje teď šestadvacetiletá sprinterka přímo z Tokia.

Související obsah

02:23

Další úspěch pro lukostřelce. Drahonínský získal v Tokiu zlato

30. 8. 2021 Jakub Martinovský J. MARTINOVSKÝ

První rozběhy na trati 100 metrů ji čekají už 31. srpna a 200 metrů si zaběhne 4. září. Cíl je jasný. “Mým vysněným výsledkem by bylo finále a nový osobní rekord na obou tratích,“ plánuje Jakschová.

Tereza před paralympiádou samozřejmě absolvovala intenzivní trénink. “Odjeli jsme s tréninkovou skupinou na soustředění do Staré Boleslavi, kde jsme ladili kondici a objem a postupně přešli do rychlosti. Finální přípravy už proběhly v Praze,“ říká Tereza a dodává, že covid její přípravy na nejdůležitější závody v životě nezkomplikoval, ale paradoxně trénink příjemně zpestřil.

“Myslím, že v druhé vlně (nebo kolikáté už) na podzim jsme dokázali nahradit a přizpůsobit trénink tak, aby byl stejně efektivní, jako za "normálního provozu”. Nicméně si myslím, že běhání v lese či ve sněhu nabořilo stereotyp, a naopak nám to dost pomohlo a posunulo jak morálně, tak tréninkově k lepším výkonům,“ popisuje Tereza svůj pozitivní přístup.

Pokud si říkáte, že byste na mladé atletce v podstatě nepoznali, že je handicapovaná, máte podobný pocit jako ona: “Mám štěstí, že mi handicap vůbec nepřekáží, a to ani při sportu. Trénuji se zdravými sportovci, kteří mě obdivují a vždy mi fandí. Jediné, co dělám jinak, je cvičení v posilovně.“ To je velká výhoda nejen pro ni. Podle Tereziných slov se totiž s ostatními motivují navzájem. Ona chce dokázat to, co zdraví sportovci, a oni se snaží o to víc, když vidí, že žádný handicap překonávat nemusejí.

Nicméně sama Tereza říká, že měla výhodu, že se s handicapem již narodila. “Odjakživa jsem byla zvyklá dělat všechno jednou rukou, a tou druhou si jen pomáhat. Poradím si i s úkoly, které vyžadují trochu zručnosti. Zavázat si tkaničky, udělat si culík. Třeba u kamarádů vidím, že když si zlomí ruku, tak najednou nevědí, co si počít a jak si vystačit jen s jednou,“ směje se.

Běhá výhradně s protézou kvůli těžišti, ale v běžném životě ji často sundává. "Spíš ji nosím, protože si tím můžu věci přidržet, i když manipulovat se s ní příliš nedá a někdy i překáží. A v létě je to lepší bez ní. Když je vedro, protéza klouže a nedrží,“ vypráví se stejnou samozřejmostí, jako by popisovala, co měla dnes k obědu.

Uznává však, že byly chvíle, kdy se trochu styděla: "Určitě jsem třeba na základní škole nosila delší rukávy, aby to nebylo tak vidět, ale teď jsem s tím úplně srovnaná. Občas někdo divně kouká, zvlášť děti, ale už to nevnímám.“