Šéf "lovců smrti" Komorous vydal paměti. UKÁZKY

Před dvěma týdny skončil u protidrogové centrály. Teď Jiří Komorous pokřtil svou knihu Lovci smrti.

“Lovci smrti jsou literární pokus o zaznamenání historie Národní protidrogové centrály od jejího počátku až do roku 1995,“ vysvětluje svůj počin Komorous. Smrt je v knize představována drogami.

Knihu pokřtil současný ředitel Národní protidrogové centrály Jakub Frydrych, který po Jiřím Komorousovi převzal štafetu v potírání drogové kriminality. Druhým kmotrem byl náš současný nejlepší boxer v těžké váze Ondřej Pála. 

Kniha podle Komorouse vznikala zhruba dva roky a opírá se o pozadí konkrétních případů z historie Národní protidrogové centrály. “Žádný speciální deník jsem si po tu dobu nevedl. Pouze jsem si vystřihoval a uschovával novinové články, které mi později pomohly sestavil osnovu celé knihy,“ prozradil známý nepřítel drog.

“I když drogy jsou smutnou záležitostí, tak v knize o humorné pasáže není nouze,“ pokračuje ve vyprávění Komorous a cituje ze své knihy: "Mimochodem, při různých šťárách jsem zaznamenal, že v obydlích drogově závislých byl vždy ucpaný záchod. První znamení posunutých priorit."

Přečtěte si ukázky z nové knihy

Praha - 12. července 2001

17.00 hodin - Veletržní ulice

Temnou chodbou třetího patra jednoho z holešovických činžáků šustily desítky gumových podrážek speciálních bot příslušníků URNA (Útvar rychlého nasazení Policie České republiky) běžících ke dveřím číslo 10. Za nimi se skrýval Sáli Selini, jeden z evropských organizátorů obchodu s heroinem na tzv. balkánské cestě.

Před očima se mi míhaly přilby černých těžkooděnců a za sebou jsem cítil sípání skupiny detektivů NPC (Národní protidrogová centrála Policie České republiky), kteří tvoří spolu se mnou druhý odřad.

Funím taky jako sentinel, budu muset přidat tréninkové dávky, povzdechl jsem si a po očku mrkl na podplukovníka Libora Lochmana, ředitele černých bojovníků. Ten běžel po mém pravém boku a sledoval pozorně své muže.

Sotva jsem dokončil myšlenku o navýšení výcviku, ozvala se chodbou hromová rána, jak čelo útočné skupiny prorazilo dveře dotyčného bytu. Do malé dvougarsonky se naráz vřítilo dvacet těžce vyzbrojených mužů a během dvou sekund nebylo co řešit.

Seleni ležel ve vlastních výkalech, spoután ocelovými pouty na zmuchlaném prostěradle široké postele a nenávistně si z přivřených víček prohlížel muže, kteří mu tak neočekávaně vtrhli do jeho soukromí. Společné úsilí detektivů české "protidrogovky“ a "urňáků“ tak dostalo svoji definitivní tečku. Stovky a stovky kilogramů heroinu protekly prsty tohoto zločince, aby postupem let zničily desítky mladých životů po celé Evropě, včetně České republiky.

Když jsem se díval na toho sípajícího muže, podvědomě se mi svírala ruka v pěst, ale věděl jsem, že se musím, já i moji muži, stále držet našeho loga, hlavního hesla Národní protidrogové centrály: Čest a spravedlnost. Musí rozhodnout soud! Obhlídl jsem situaci, poděkoval kolegům z Útvaru rychlého nasazení za dobře vykonanou práci a celý byt přenechal naší výjezdové skupině, která začala spolu s vyšetřovatelem obvodního úřadu vyšetřování provádět ohledání místa činu a domovní prohlídku. Vyšli jsem s Liborem před dům, zapálili si cigarety, s uspokojením jsem konstatoval, že přece jenom, po těch deseti letech, nyní začneme ,,zatápět“ skutečným gaunerům. Deset let. Málo nebo mnoho? Myšlenky se mi vracejí na začátek.

Praha - 26. října 1991

10.00 hodin - budova FMV - Letná

Seděli jsme se Štěrbou v čekací místnosti sekretariátu náměstka federálního ministerstva vnitra Jana Rumla a nervózně poposedávali na čalouněné sedačce. Netušili jsme, o co jde, neboť jsme ráno obdrželi pouze vzkaz, že se máme dostavit na desátou hodinu k panu náměstkovi.

Venku byl krásný říjnový den a měli jsme krátce po úspěšné operaci Kola. Vypadalo to, že je na spadnutí stěhování do našeho nového objektu, takže nebýt toho, že jsme nevěděli, proč jsme předvoláni, neměli jsme důvod k nějakých chmurným myšlenkám nebo nervozitě. Vydrželi jsme v čekárně skoro hodinu, když přišla sekretářka paní Svobodová a kývla na nás, že máme jít dál. Vešli jsme do obrovské pracovny pana Jana Rumla, který nás přivítal podáním ruky a posadil nás k jednacímu stolu.

"No tak pánové, jak se daří? Slyšel jsem, že zatím se rozjíždíte celkem dobře, takže si myslím, že bych vám mohl předat takovou kratší zprávu, co říkáte?“ Štěrba i já jsme seděli na krajíčku židlí, jak maturantky při zkouškách, a němě jsme přikývli. Náměstek se vrátil ke svému pracovnímu stolu a do telefonu řekl: ",Danko, dones mi to!“

Sekretářka přinesla desky, ve kterých se skrývalo pro nás zatím neznámé tajemství. Ruml si je vzal, kývl a bez komentáře nám je předal. Štěrba je vzal a otevřel. Naklonili jsme se nad ně a pro mě ten den dostal ty nejrůžovější kontury. Před námi ležel oficiální rozkaz federálního ministra vnitra Jána Langoše o zřízení Protidrogové brigády Federálního policejního sboru.

Dne 1. listopadu 1991 tak pro nás mělo skončit nervózní přechodné období a naše jednotka dostala oficiální rodný list.