U Lipan zvítězili ti lepší

Zdroj: TN.cz

30. května 1434 se konala bitva u Lipan.

Je neděle, ve vesničce Lipany zvony svolávají ke mši. Ale tentokrát na ni dorazí jen málokdo – vesničané napjatě pozorují tisíce bojovníků, kteří se právě snaží navzájem pozabíjet.

Na obou stranách stojí Češi, obě armády vedou muži, kteří ještě před pár lety sloužili společně pod Janem Žižkou. Část bojovníků se určitě navzájem zná. Přesto jsou rozhodnutí srazit si hlavy.

Na jedné straně stojí spojené síly radikálních husitů pod vedením Prokopa Holého: táborité vedení Ondřejem Keřským a sirotci Jana Čapka ze Sán. Proti nim jsou k útoku připraveni umírnění kališníci a katolíci pod vedením hejtmana Diviše Bořka z Miletínka. Táboritů je o něco méně, mají 10 tisíc pěších a 700 jezdců, umírněným se podařilo shromáždit 13 tisíc pěšáků a přes tisícovku mužů na koních. Obě strany vypadají, jako by to byla jedna armáda, která se nějakou náhodou rozpadla na polovinu. Obě používají klasickou husitskou výzbroj, mezi vojáky se ježí sudlice a šídla, na vozech ležely k palbě připravené píšťaly.

Zdroj: oficiální zdroj

Proč vlastně ke konfliktu došlo? Radikálové se během roku 1434 pokoušeli ovládnout Jižní Čechy. Ztráceli však podporu obyvatelstva, které už bylo dlouhou válkou unavené. Posledním velkým útokem byl pokus o dobytí Plzně, který byl však odražen. Sirotci tehdy utrpěli zdrcují porážku, Plzeňané jim dokonce sebrali cvičeného velblouda, kterého radikálové dostali od polského krále. V té době se na obranu Plzeňska zmobilizovala panská jednota v čele s Divišem Bořkem z Miletína. Když se ustupující radikálové dali na ústup na severo-východ, začala je panská vojska pronásledovat. Postupně osvobodila od radikálních husitů několik vesnic a nakonec i Český Brod. Právě nedaleko od něj, u vesnice Lipany, na sebe narazily znepřátelené armády.

Poziční válka

Pokud by situaci pozoroval někdo z 20. století, asi by napadlo, že je trošku podobná zákopovému boji z 1. světové války. Obě armády se rozložily proti sobě, obě se opevnily ve svých bojových vozech a nehodlaly ustoupit ani se hnout vpřed. Lepší pozice na severních svazích Lipské hory hrála do karet spíš Keřského radikálům. Měli dost zásob, ideální místo a navíc nejednotného protivníka. Historici se dnes domnívají, že Keřský se snažil nepřítele „zdržovat“ a vyčkat, až se nepevná koalice katolíků a kališníků rozpadne. Poprvé v dějinách válek stály proti sobě ve vzdálenosti několika set metrů dvě armády uzavřené ve vozových hradbách. Co teď?

Zdroj: oficiální zdroj

Vojska vyčkávala až do odpoledních hodin, samotná bitva začala až kolem čtvrté. Bořek z Miletína pak přišel s plánem, jak prorazit vozovou hradbu nepřítele. Dobýt ji přímým útokem nebylo v silách relativně slabého vojska. Po krátké modlitbě se vojska dala do pohybu. Bořek z Miletína nejprve ukryl jízdu v nedaleké roklině a pak dal pokyn vozům, aby se začaly opatrně přibližovat k táboritům. Jakmile se vozy pod velením Jana Černína dostaly na dostřel, začaly jejich posádky pálit ze všech kusů. Nepřesná palba sice nepřinesla žádné přímé výsledky, ale táborité se ocitli v defenzívě. Pak dal Černín rozkaz, aby se vozy daly na ústup směrem k Českému Brodu.

Historici dodnes vedou spory, jak tento manévr vznikl. Zda byl okamžitým nápadem, nebo ho Bořek z Miletína už předem trénoval, už dnes nejspíš nezjistíme. Každopádně zabral. Ve své době byl uspořádaný ústup vozů natolik nový, že překvapil i znalce taktiky vozové hradby, kteří se mezi tábority nacházeli. A právě tehdy se jejich velitelé dopustili osudové chyby. Pod dojmem, že nepřátelé prchají, nechali otevřít vozovou hradbu. Z té se vyřítila pěchota i jízda a začala zdánlivě dezorganizovaného nepřítele pronásledovat. O tom, že se jedná jen o předstíraný ústup, se přesvědčili téměř okamžitě. Z ustupujících vozů se vynořily hlavně střelných zbraní a vrhly proti táboritům lavinu olova.

Zdroj: oficiální zdroj

Hned poté se na tábority vrhla i pěchota a ještě ke všemu je z boku napadla do té doby ukrytá jízda. Překvapení táborité se museli bránit útokům ze dvou stran. To nemohli dlouho vydržet. Pro dnešního člověka je úplně pochopitelné, proč se některé jednotky daly na ústup. Tehdy to však připadalo současníkům nevysvětlitelné, takže velitele jízdy Jana Čapka ze Sán obviňovali ze zbabělého úprku. Z dnešního pohledu však to, že odvedl pryč zbytky jízdních jednotek, zachránilo alespoň nějaké životy. Bitva byla v době jeho úprku už ztracená a setrvání jízdy na bojišti by vedlo pouze k jejímu zničení.

Po úprku Čapkovy jízdy se bitva změnila v masakr. Obklíčení táborité bojovali do posledního dechu, mezi jejich padlými byli i všichni vůdci, jak ti náboženští (Prokop Holý a Prokůpek), tak i civilní (kazatel Markolt ze Zbraslavic a nejspíše též vrchní hejtman táborské polní obce Zikmund z Vranova). Jednoznačné vítězství utrakvisticko-katolické aliance bylo pro tábority pohromou. Zajatci se nebrali, 700 sirotků a táboritů bylo upáleno ve stodolách po okolí. Oba svazy (sirotčí i táborský) se ocitly na okraji zničení. Přežilo jen několik významnějších vůdců (například Jan Roháč z Dubé), kteří se ocitli v naprosté izolaci a nemohli už dále odolávat sjednocenému odporu celé země.