Muslimské vítězství nad Byzancí přišlo křesťany draho

Zdroj: TN.cz

29. května 1453 padla Konstantinopol.

„Konstantinopol padla. Největší město křesťanského světa dobyl Turek!“ Taková byla zpráva, která přišla do Říma 8. července 1453. Svědčí o tom, jak pomalu se tehdy šířily informace. Hlavní město Byzantské říše totiž padlo už 29. května.

Dobýt Konstantinopol nebylo pro Turky vedené Mehmedem II. nic obtížného. V polovině 15. století už byla Byzantská říše jen stínem kdysi slavného velmocenského útvaru. Zatímco ještě ve 13. století v ní žily dva miliony obyvatel, v době pádu ji obývalo jen 100 tisíc lidí.

První kroky

Ambiciózní osmanský vládce Mehmed II. usiloval o dobytí Konstantinopole už od doby, kdy nastoupil na trůn. Byzantince sice uklidnil, když na Korán přísahal, že bude respektovat její nezávislost, ve skutečnosti se však připravoval na válku. Začal obezřetně: opevnil Bospor dvojicí pevností, které měly zabránit obchodním lodím v přístupu do města. Využil pro to už starší pevnosti Anadol Hisar a nově nechal postavit hrad Boghaz-kesen, neboli Přetínač úžiny. Každá loď, která Bosporem proplouvala, se musela podrobit turecké nadvládě.

Zdroj: oficiální zdroj

Co na to spojenci?

Mehmed chytře využil toho, že každý, kdo mohl Byzanci pomoci, měl svých starostí dost. Angličané cedili krev ve stoleté válce s Francouzi, vládci Pyrenejského poloostrova se zase měli co ohánět, aby uhájili před muslimy vlastní léna. A Friedrich III.? Ten se rok po zvolení císařem musel snažit, aby ho na trůnu Římské říše vůbec někdo akceptoval. Byzantská říše zůstala téměř sama. Jediný, kdo jí nabídl pomoc, byly italské republiky závislé na obchodu přes Bospor.

Jediným, kdo přišel Konstantinopoli na pomoc, bylo sedm stovek janovských žoldnéřů pod velením Giovanniho Giustinianio Longa. Dorazili na konci ledna 1453 a hned se dali do opevňovacích prací. Dnes se může zdát, že pouhých sedm set mužů nemohlo nějak výrazně pomoci, ale jednalo se o špičkově vybavené a vycvičené muže. Když k tomu připočítáme, že sama Konstantinopol mohla na obranu postavit jen pět tisícovek bojovníků, hned se zdánlivě nízký počet Italů jeví jinak.

Kdo s koho?

Jedinou silnou zbraní, kterou mohla Byzanc nabídnout, byly její úžasné hradby. Část z nich se dochovala až do dnešní doby. Jejich základy pocházejí ze sedmého století před naším letopočtem, každý panovník k nim něco přidal, takže ve výsledku se jednalo o jeden z nejlepších fortifikačních systémů tehdejšího světa. Nejdůležitější úpravou se staly tzv. Theodosiovy hradby z 5. století. Nepřítel, který dorazil před Konstantinopol musel být pohledem na mohutné zdi vyděšen – něco takového přece nejde překonat! Zdi byly budovány ve dvou obranných liniích, které od sebe odděloval vodní příkop. Hlavní vnitřní hradba byla 5 metrů silná a 12 metrů vysoká. Zeď byla posílena 97 obrannými věžmi, které dosahovaly výšky až 20 metrů. Byly rozestavené zhruba 55 metrů od sebe, takže se z nich dala postřelovat celá oblast mezi nimi. Vnější zeď stála 20 metrů od vnitřní zdi, takže vytvářela prostor smrti, ve kterém by se nepřátelé po překonání první linie ocitli vystavení na nemilost střelbě obránců. I vnější zeď byla zpevněna 96 věžemi. Ještě před vnější zdí měli Byzantinci 20 metrů široký a deset metrů hluboký příkop. V případě nutnosti se dal zatopit vodou z Bosporu.

Zdroj: oficiální zdroj

Na úžině operovalo byzantské loďstvo, což byla další deviza, o kterou se mohlo město opřít. Oproti tureckým lodím byly ty byzantské kvalitnější a disponovaly zkušenějšími posádkami.
Co proti tomu mohli postavit osmanští Turci? Mehmed II. se na válku dlouze připravoval, takže mohl nasadit asi 100 tisíc mužů, včetně 20 tisíc elitních janičářů. Obrovskou převahu měli Turci i v dělostřelectvu. Podařilo se jim totiž přeplatit jednoho z nejlepších tehdejších výrobců děl, Maďara Orbana. Díky němu měli k dispozici velké množství těžkých děl, mimo jiné i vůbec největší bombardu na světě. Monstrózní kanón měřil 9 metrů a střílel víc než půltunové kamenné koule! Armádu krom toho doprovázely další tisíce nevycvičených odvedenců. Jednou z mála slabin bylo loďstvo. Tam se však nedostatečnou kvalitu podařilo nahradit kvantitou.

Válka na moři Turkům nesvědčí

Turci k hradbám Konstantinopole přitáhli na začátku dubna 1453. Díky početní přesile si mohli dovolit neprodyšně ho oblehnout. Ze slušnosti vyzvali Byzantince, aby se vzdali, ale kladnou odpověď zřejmě stejně nečekali. Po pár dnech proto začali na město útočit. Už po několika prvních salvách z obřích osmanských kanónů se ukázalo, že na něco takového nejsou konstantinopolské hradby stavěné. Děla sice střílela velmi pomalu, ale každý zásah hradby znamenal díru, která lákala Turky k vniknutí. Obráncům se sice dařilo otvory provizorně utěsňovat, ale všem ve městě bylo jasné, že tohle Konstantinopol dlouho vydržet nemůže. Lepší náladu přineslo vítězství byzantské flotily, které se podařilo v podstatě rozprášit malá turecká plavidla.

Zdroj: TN.cz

Ničemu to však nepřispělo – lodě se ze strachu před tureckými dělostřelci na pevnině neodvážily podniknout odvážnější protiútok. Že se Turkům na moři nedaří, dokázala i další situace: 20. dubna se před Konstantinopolí objevily tři galéry doprovázející zásobovací loď s obilím. Vyslal je jako pomoc papež. Přes veškerou snahu se osmanskému loďstvu nepodařilo čtyřem lodím zabránit ve vstupu do přístavu. Byzanc slavila – nové jídlo přineslo naději. Turkům se přes další a další pokusy nepodařilo do přístavu v zálivu Zlatý roh proniknout. Nakonec to Mehmed II. vyřešil šalamounsky – nechal lodě k Byzanci přetáhnout po souši.

Jako z Pána prstenů

Současně s námořními útoky postupovali Turci i po souši. Jejich první pokus proniknout za hradby skončil neúspěchem, Osmani přišli o několik set elitních vojáků, obránci je odrazili beze ztrát. Mehmed pak nechal své muže kopat tunely, kterými se pokoušeli dopravit k hradbám výbušniny. Konstantinopolci všechny pokusy zlikvidovali, stejně jako zničili gigantickou obléhací věž Dobyvatel měst. Přesto obyvatelům byzantské metropole docházelo, že je s městem konec. Nepřicházely žádné posily, docházelo jídlo. Ministři doporučovali císaři Konstantinovi XI., aby z města uprchl. Panovník se však ukázal být pravým potomkem římských vladařů. Místo rezignace nebo útěku vyzval všechny obyvatele, ať se chovají důstojně až do smrti.

Smrt města

29. května už kolem druhé hodiny ranní dal Mehmed rozkaz k poslednímu útoku. Vrhl do něj prakticky všechny síly, na Konstantinopol se vydaly turecké síly ze všech stran. V prvních řadách postupovali jako živý štít nevycvičení bašibozuci, za nimi se hnali krvelační janičáři. Hlavní síly atakovaly nejslabší místo obrany – část hradeb v údolí říčky Lycos. Právě zde ale bojovali i janovští žoldnéři a na hradbách se se zbraní objevil i samotný císař Konstantin. Disciplína žoldnéřů a inspirující příklad císaře tam udělaly své a Turci tak byli odražení. Jinde se však obráncům tak dobře nevedlo. Turci hnali do útoku nové a nové vojáky, vyčerpaným Byzantincům rychle docházely síly. Je to k neuvěření, ale nakonec Turkům k vítězství pomohla náhoda. Obránci při jednom z výpadů zapomněli zavřít malou branku, kterou pronikali ven. Právě jí nakonec vedl hlavní útok nepřítele. Shodou okolností byl ve stejnou dobu vážně zraněn vůdce žoldnéřů Giustiniani. Toho využily janičářské oddíly, které plnou silou vpadly do ochromené obrany. Situaci se ještě pokusil zvrátit císař Konstantin: v průlomu se se svou elitní gardou postavil janičářské přesile. Po krátkém, urputném boji podlehl a krátce po jeho smrti padlo i jeho město.

Konstantinopol je mrtvá, ať žije Istanbul!

Podle muslimského zákona smí vítěz tři dny pustošit poražené město. Mehmed II. naštěstí po pouhém jednom dní plenění zastavil – jen díky tomu zemřely „pouhé“ čtyři tisíce Byzantinců. Víc než polovina obyvatel města však skončila v otroctví. Symbolem pádu města se stala přestavba kostela Hagia Sofia na mešitu. Jméno města se změnilo z Konstantinopol na Istanbul, my ve východní Evropě jsme mu začali říkat Cařihrad. Z hlavního města pravoslaví se stala metropole islámu a také výspa muslimů pro další výpady na Evropu. Měly pokračovat dalších 500 let…