Obětavý sokolník zachraňuje dravce ve velkém. Peněz nelituje

Jaroslav Oszelda z Karviné miluje zvířata, doma má záchrannou stanici. Jeho obětavost mu často vyvětrá peněženku.

 Desítky ptáků ročně spasí před jistou smrtí čtyřiapadesátiletý Jaroslav Oszelda  z Karviné, který původně nezamýšlel budovat na své zahradě záchrannou stanici živočichů. Už se však smířil s tím, že to za něj udělali lidé z širokého okolí.

"Od dětství se věnuju sokolnictví, mám na zahradě přes 30 dravců, a lidé z okolí to samozřejmě vědí. A tak mi už dávno začali nosit všechna zraněná zvířata, která najdou. Udělali si ze mě takovou záchrannou stanici,“ říká Jaroslav Oszelda.

Zvířecímu zachánci ale občas tato dobročinnost pěkně leze do peněz, žrádlo pro zvířata totiž samozřejmě platí ze své kapsy. Už si ale na to dávno zvykl a některé ptáky si dokonce nechal.

"Lidé mi přinesli třeba zraněnou poštolku s křídlem upáleným od vysokého napětí, našli ji pod drátama. Tu jsem si nechal, dal ji dohromady se samečkem, kterého jsem už měl. Teď je z ní už zasloužilá ptačí matka, která odchovala asi 16 mláďat," říká pyšně Jaroslav Oszelda.

A dále tvrdí, že láska k ptákům je jeho celživotním koníčkem. "Je to rarita, že takto hendikepovaný pták vychovává mláďata. Když vidím, jak poštolka s upáleným křídlem vychovává mláďata, je to lepší, než se dívat na celovečerní film,“ usmívá se Jaroslav Oszelda s tím, že mnoho ptáků ze zranění vykurýruje a pak je vypouští zpět do volné přírody.

Spolupráce se záchranáři

Pokud to nejde, obrátí se zpravidla na oficiální Záchrannou stanici v Bartošovicích, s níž velmi úzce spolupracuje, a zvířata jí po čase předá. "Práce se zvířaty a obzvláště s ptáky mě nesmírně baví, už od dětství jsem měl doma nějakého dravce a snil jsem o tom, že budu sokolníkem. A to se mi taky splnilo,“ říká s úsměvem Oszelda, který se už deset let věnuje sokolničení profesionálně a spolu s kolegou předvádějí své umění na nejrůznějších akcích.

Své svěřence přitom trénuje nejraději v městském parku v Karviné, kde je vítanou atrakcí pro všechny okolojdoucí. "S dravcem se musí chodit mezi lidi, aby si na ně zvykl, a při akcích se nebál. Stejně tak je třeba s nimi chodit do lesa, aby byli připraveni létat na různých místech, a také, aby se cvičili v honitbě,“ tvrdí sokolník.

Aby se však takto mohl toulat s dravci po lese, musel se stát myslivcem. "Sokolník totiž musí mít lovecký lístek, protože dravci samozřejmě občas něco uloví, a kdybych ho neměl, mohlo by jít o pytláctví,“ vysvětluje Jaroslav Oszelda, který však každý rok díky tomu o nějakého ptáka přijde.

"Pokud s dravcem chodíte do přírody, musíte počítat s tím, že může uletět. Každý rok o nějakého přijdeme. Sice dravcům dáváme vysílač, takže ho pak můžeme dohledat, ale stává se, že dravce někdo chytne a zabije ho," popisuje smutný konec některých ptáků sokolník.

"Stane se třeba, že dravec chytí holuba, a holubář dopadne toho dravce, zabije ho, vytáhne baterku z vysílače, a už ho nikdy nenajdeme,“ prozrazuje Oszelda, který si kvůli každoročním ztrátám dravců odchovává svoje, aby je nemusel draze kupovat.