Praha plná trabantů - jak se na Malé Straně začala bourat Berlínská zeď

30. září 1989 vyvrcholill exodus východních Němců, kteří přes Prahu prchali na Západ.

Okolí Pražského hradu bylo plné trabantů a wartburgů, občas se mezi auty s východoněmeckou espézetkou objevil i vzácnější exemplář - třeba obdivuhodný Opel Manta. Vzduch ale zplodinami těchto vozů nepáchl – auta stála na Malé Straně úplně opuštěná, některá s klíčky v zapalovaní. Ulicemi se rozléhaly výkřiky v němčině, jak jejich majitelé běželi směrem k Vlašské ulici, kde sídlilo velvyslanectví "Západního Německa.".

Některá auta tady postávala už od 17. srpna 1989, kdy exodus východních Němců začal. Největší radost z nich měli pražští zloději a zlodějíčci. Policie zaznamenávala každodenně krádeže a vloupání do aut – nejčastěji se kradly radiopřehrávače a potahy, ale občas zmizel rovnou celý trabant. Jejich majitelům to však už bylo jedno, s životem na Východě se definitivně rozloučili.

Nešťastní komunisté

Přetrabantováno - to byl velký problém i pro vládnoucí komunistický režim. Co se stovkami vozů, které zjevně skončily v Praze už napořád? KSČ tlačila na Němce, aby si auta odvezli zpět, ale šlo to velmi pomalu. Vozy byly pomalu odtahovány k parkovišti u pražského koupaliště Džbán. Tam pak přijížděli autobusy občané NDR, kteří s nimi pak odjížděli. V jakých rukou vozy tehdy vlastně skončily, se už nikdo nedozví, ale zřejmě se jednalo o příslušníky tajné policie STASI.

Proč se prchalo

"Dederóni", jak se obyvatelům DDR říkalo, měli Prahu vždy rádi. Setkávaly se zde rodiny německých emigrantů s těmi, kdo zůstali za železnou oponou. A západoněmeckou ambasádu zase využívali ti, kdo se chtěli dostat na Západ.

Československo totiž bylo jedinou zemí, kam se mohli obyvatelé tehdy Honneckerova DDR dostat bez víza. Stalo se pro ně tedy nejlepší cestou k emigraci. "První lidé hledající útočiště se objevili v únoru a březnu roku 1989. Dostali se k nám buď přes plot velvyslanectví, nebo tak, že se jim tím či oním způsobem podařilo přelstít přísné hlídky veřejné bezpečnosti, které všechny návštěvníky kontrolovaly," vzpomíná v pamětech tehdejší velvyslanec NSR Hermann Huber.

Pořádně horký srpen

Obvyklých pár uprchlíků nemohlo nikoho na velvyslanectví vykolejit, ale 17. srpna jich najednou za branami postávalo 70. O dva dny později jich bylo už 140 a přibližně padesátka jich přibývala den co den. Zaměstnanci vyslanectví tomu museli přizpůsobit provoz: na zahradě postavili stany pro desítky osob, které zde čekaly, než dostanou vízum. "Každý stan měl vlastní elektrický vařič, na němž se vařily nejrůznější pokrmy. To vedlo k jakési kuchařské soutěži mezi stany a sloužilo k rozptýlení. Příležitostně jsem musel dělat rozhodčího,“ vzpomíná velvyslanec Huber.

V parku se musely vykácet keře a pro uprchlíky byly vyklizené některé kanceláře. Docházelo také k dramatickým situacím, občas až na ostří nože – uprchlíci se téměř permanentně domnívali, že mezi sebou odhalili konfidenty nebo agenty STASI. Až filmově vypadala scéna, kdy jedné z Němek začaly porodní bolesti, ale přesto odmítla opustit velvyslanectví…

Napětí stoupá

V polovině září překročil počet uprchlíků na velvyslanectví 1600 osob a situace se stávala neúnosnou. Mezi uprchlíky se zvyšovala nespokojenost, která se projevovala různými druhy protestních akcí. Např. všichni muži ze stanu č. 16 si vyholili vlasy, aby tímto ne zcela účinným způsobem dali najevo svoji nespokojenost s politikou československých úřadů. Holé hlavy působily v každém případě skutečně mučednicky, a když potom ještě zmizelo 20 dlouhých nožů na chléb, nepovažovali to někteří ze zaměstnanců velvyslanectví za příliš dobré znamení.

Ukázalo se také, že ani 22 toalet není sto uspokojit potřeby tolika lidí, navíc se s příchodem podzimu horšilo počasí. Vypadalo to, že hrozivé napětí může každým dnem vybuchnout.

Diplomaté zasahují

Mezitím byla v New Yorku během valného shromáždění Spojených národů odstartována horečná politická aktivita. Ministrovi zahraničí Genscherovi se konečně podařilo, především s podporou sovětského ministra zahraničí Ševarnadzeho, vyjednat dohodu, se kterou souhlasila i DDR.

Bylo na čase – v tu dobu už žilo na ambasádě asi 4000 východních Němců. Spali doslova všude, na každém schodu leželi dva až tři lidé. Dopoledne 30. září přiletěl Genscher do Prahy a v 18:58 vystoupil ministr na balkon velvyslanectví. Odtud promluvil k uprchlíkům: "Milí krajané, přišel jsem dnes k vám, abych vám sdělil, že vás dnes čeká vycestování do Spolkové republiky Německo.“

Od toho dne proudilo přes ambasádu na západ každý den asi 4000 Němců. To trvalo až do 4. října, kdy se byrokratický aparát DDR vzpamatoval a sáhl po jediné kroku, který mu zbýval – zavedl vízovou povinnost s Československem. O necelý měsíc později zkusili vízovou povinnost zase zrušit, ale výsledek byl očekávaný – ještě toho večera zaplavila pražské velvyslanectví vlna 3000 uprchlíků. 3. listopadu to komunistický režim ve Východním Německu vzdal.

Nová pravidla o vycestování, která byla oznámena 3. listopadu a ihned vstoupila v platnost, měla právně a politicky zásadně novou kvalitu. Kdo chtěl opustit NDR, nastoupil jednoduše do vlaku, který jel do Prahy, a tam ho zaměstnanci velvyslanectví nasměrovali do přistavených vlaků, které ho bez obtíží dopravily do Spolkové republiky. Šlo už jen o to, že to byla zajížďka přes Prahu.

Dohra

Politbyro DDR se snažilo situaci řešit, muselo sáhnout k ústupkům. Na tiskové konferenci 9. listopadu 1989, přenášené televizí, přečetl člen politbyra Günter Schabowski jakoby mimochodem usnesení ministerské rady, podle kterého jsou cesty i do západního zahraničí povoleny. Na otázku, od kdy toto usnesení vstupuje v platnost, odpověděl: "Podle mého názoru ihned.“ A to byl konec DDR.

V příštích hodinách dochází k hromadnému návalu na berlínských hraničních přechodech, kolem 11. hodiny večer východoněmecká pohraniční stráž kapituluje, a kolem půlnoci proudí desetitisíce východoberlíňanů přes všechny přechody do Západního Berlína.