Esesák vzpomíná: "Byli jsme hrdinové"

Někdy je zajímavé podívat se na historické události i z odvrácené strany. Válku známe většinou z líčení vítězů. Co si o jejím průběhu myslel čelný belgický SSman Léon Degrelle?

"Růžové skvrny, jež jako okvětní plátky pokryly sníh u Samary, byly čisté a nezapomenutelné jako první dárek, první šeříky a první slzy." Takto romanticky popisuje ve svých pamětech plukovník SS Léon Degrelle krveprolití u Samary. V podobném duchu se nesou celé jeho vzpomínky.

Už v devětatřiceti letech dokázal s malou, zdánlivě nevýznamnou stranou "rexistů" uspět v parlamentních volbách v Belgii. Používal tehdy silně populistické argumenty - například jako symbol si vybral koště, které mělo vymést vše špatné. Heslem zvolil výzvu "Čistá Belgie pro čisté Belgičany."  V doplňovacích volbách pak sice zcela propadl, ale stal se ve vlasti významnou, byť kontroverzní, postavou.

Víra ve vlastní dobro

Po celý život věřil tomu, že stojí na té správné straně - že brání západní kulturu před ruským barbarstvím. Tomu přesvědčení zasvětil život a tvrdošíjně odmítal cokolik, co jeho představy o světě jakkoliv narušovalo. Až do konce života například zpochybňoval holocaust; zkrátka nebyl schopen uvěřit, že podle něj kulturní Němci by dokázali něco tak barbarského.

Zdroj: Oficiální zdroj

Paměti Léona Degrella vydalo v češtině vydavatelství Elka Press pod názvem "Tažení v Rusku 1941-1945. Kniha vyšla roku 1996, v dotisku roku 2004.

Mnohé si sliboval od německé okupace, ale nakonec se cítil zklamaný. Přesto se rozhodl vstoupit do dobrovolnické jednotky, která měla Němcům pomoci s útokem na Sovětský svaz. Degrelle pomáhal tuto jednotku zformovat, ale sám do ní nastoupil jako prostý vojín. Devět stovek mužů, kteří zfotmovali Legion Wallonien, mělo na výcvik pouhé dva měsíce, pak odjeli na východní frontu. Tam se stala součástí německé 66. pěší divize.

Zima, chlad a Rusové

Situace na frontě nezkušené Valony zaskočila - nečekali ani drsné prostředí, a už vůbec ne chování Rusů. Protože bylli nasazení během zimy, museli zvládnout odolat ruskou zimu. Příliš jim nepřálo ani německé vedení, které zpočátku Valony pověřovalo jen podřadnými úlohami. Během jediného roku tak legie přišla o dvě třetiny mužů. Po doplnění a restrukturalizaci byly v roce 1943 přeměněna na Údernou brigádu SS „Wallonien“.

Ani tehdy se však legii nevedlo lépe: u Čerkasu se dostala do oblíčení, znovu přišla o mnoho mužů a především padl její velitel. Právě tehdy se velení ujal Léon Degrelle. Dokázal se s pouhými šesti stovkami mužů probít z obklíčení, za což dostal od Adolfa Hitlera v Berchtesgadenu Železný kříž.

Útěk za útěkem

Pak následoval další návrat na frontu a opět další oběti. Hájení Estonska proti Rudé armádě bylo stejně neúspěšné jako dřívější pokusy dobýt Moskvu. Konec války byl pro něj obzvlášť krušný - zažil ho v Norsku, kde bránil poslední severní výspu nacismu. Po pádu Quislingova režimu však musel prchnout do Španělska. Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca a pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku. Zemřel roku 1994 ve věku 88 let.

Masakr Valonů

Z jeho dobrovolnické legie, která vstoupila do války v počtu 900 mužů, přežili jen tři muži - jeden vojín, jeden poddůstojník a samotný Degrelle.