Šanghaj - to není jen Expo 2010

Šanghaj se v posledních týdnech hrdě považuje za opravdový střed světa – kvůli výstavě Expo. Jak ale zjistil náš čtenář Petr Nechanický, tohle raketově stoupající město není zajímavé ani zdaleka jen touhle expozicí!

Rozčepýřené hlavy zlatých draků se vznesly nad zástup lemující jednu z hlavních tříd šanghajského výstaviště. Chvíli před tím jsem vyšel z rozsáhlého Afrického pavilonu a bylo mi jasné, že včas nedoběhnu, abych si zblízka pořídil fotografie roztančených démonů, patřících do tradiční pouliční přehlídky. A hlavně se nezvládnu protáhnout hustým špalírem diváků… Ale na druhou stranu – teprve teď, uprostřed prezentací moderního světa – mám jistotu, že jsem opravdu v zemi svých dávných snů a představ, ve východní Číně!

První kroky vedou domů

Kdykoliv teď v Šanghaji (třeba na letišti nebo v hotelu) mluvíte s krajanem, každý má tutéž motivaci daleké cesty – Expo 2010. Český pavilon leží na výstavišti jen kousek od metra, a protože je ráno, jindy únavné vyčkávání v nekonečné frontě zájemců zatím trvá jen pouhých pár minut. Díky médiím je český cestovatel už předem připraven na jeho vskutku domácí atmosféru – defilé českých hokejových úspěchů, pověstnou zlatou slzu, sochu sv. Jana Nepomuckého rozdávající vizi šťastné budoucnosti daleko na Východě, multimediální a výtvarná vyjádření vztahů mezi lidmi v globalizovaném světě… Všeho se mohu dotknout očima, někde i rukama, jen frontu na virtuální letecký výlet nad českou krajinou a městy ponechám čínským zájemcům.

Podívejte se na oficiální promovideo Expo 2010:

Pokud vás tahle výstava láká, stále ještě máte čas: Expo trvá do 31. října 2010. Vše je perfektně zorganizované, na místě se tedy ničeho bát nemusíte. Zájemci rozhodně ušetří čas a hodně starostí, když svoji účast svěří některé cestovní kanceláři – má to jednu zásadní výhodu, zařídí za vás víza. Na vás tedy zbude jen se do toho města nějak dostat – já letěl s Turkish Airlines a v té cestě bylo i kus symboliky: nejdřív Evropa, pak mezipřistání v Istanbulu na hranici „starého kontinentu“ s Asií. A pak ta pravá Asie, tedy „Říše středu“.

Šanghaj – město protikladů

Navštívit Šanghaj a prohlédnout si jen světovou výstavu by bylo těžkým cestovatelským hříchem. Téměř dvacetimilionová aglomerace je bez nadsázky městem třetího tisíciletí, určitě jedním z nejmodernějších na světě. S desítkami vizuálně jedinečných mrakodrapů, dokonale vyřešenou dopravní sítí, s rychlovlaky jezdícími až 430 kilometrů za hodinu, se službami, které vyžaduje stoupající turistický ruch.

Výškové budovy jsou všude, kam oko pohlédne, mezi nimi Šanghajské světové finanční centrum se 101 patry a s nejvyšší vyhlídkovou terasou na světě ve 474 metrech. Nemělo by chybět v seznamu cílů evropského návštěvníka. Rychlovýtah tu za půl minuty vyjede do výšky přes čtyři sta metrů; zvukové a světelné efekty při tom navozují pocit cesty málem do kosmu. Pak krátký přesun po pohyblivém schodišti a ještě klasický výtah do koridoru „Nebeské procházky“ ve 100. patře. Za prosklenými stěnami se pohled propadá do hlubiny – na jedné straně k barevné mozaice rozlehlých sídlišť, na druhé s meandrem řeky a desítkami věžových staveb, které se však marně natahují k užaslým divákům.

A nemohu přehlédnout, že ti se rozdělí na dvě skupiny – jedni se těší průhledem skleněnou částí podlahy, druhé naopak leká vize aut-mravenečků hluboko pod jejich nohama. Čtenářky prominou, nechť přeskočí tento odstaveček, ale mám nutkání poznamenat, že tenhle pocit je tu ještě delikátně umocněn. Na pánské toaletě. Pisoáry jsou tam umístěny před skleněnou stěnu a pánové si ulevují jakoby do půlkilometrové hlubiny…

Zbylo i něco z Orientu

Uprostřed futuristických čtvrtí Šanghaje však existuje i leccos pro milovníky romantiky Východu. Třeba lidmi přeplněné tržiště a zbytek starého města u starobylé zahrady Jü-juan, nebo zdánlivě obyčejné uličky původních čtvrtí – z domu do domu nad nimi vlaje sušené prádlo a všude panuje trocha nepořádku a ruch, typický pro Orient. Ožívají dlouho do noci – se zeleninovými krámky, dílničkami neurčitelných řemesel, pouličními prodavači či kuchaři, kteří rozdmýchávají plameny pod černými pánvemi a jako lahůdky nabízejí třeba kachní hlavičky nebo kuřecí spárky.

Nesmí vám vadit, když se stanete středem pozornosti v hospůdce, jejíž osazenstvo se směje při pohledu na Evropany, kteří zápolí s jídelními hůlkami či s ostrou chutí čínských jídel… S kolegou jsme tu povečeřeli a na stole zůstaly jen misky plné obraných kostiček, zbytků zeleniny a hlavně čili papriček, jimiž místní menu oplývalo. A pak přišel nepatrný kulturní šok: servírka ty misky vysypala na stůl, pak uchopila rohy fólie, která ho pokrývala, a odpadky spolu s ní stáhla do ranečku… Koneckonců, proč ne – platili jsme na čistý ubrus, který tam zůstal.

Po stopách mystiky

K návštěvě Číny neodmyslitelně patří i buddhistický klášter či chrám, většinou komplex budov s tradičně zprohýbanými střechami, které přesahují do četných nádvoří. I když v Šanghaji tyhle motivy asi potrápí fotografa, který netouží mít v pozadí záběrů moderní výškové budovy. Jiné problémy by ale neměly být, až na výjimky… Třeba v Chrámu Nefritového Buddhy lze bez potíží fotografovat historické stavby, mnichy ve žlutých rouchách i věřící, kteří se tu modlí v oblacích dýmu posvátných tyčinek.

Počátkem června, kdy probíhají přijímací zkoušky do škol, sem přichází i hodně mladých lidí, hledajících přímluvu u božských bytostí. Jen tunová, šperky ověšená socha kamenného Buddhy, je možná jedinou věcí v Šanghaji, která nesmí být fotografována. A když se o to dva Češi přece jen potajmu pokusí, zůstanou jim na památku neostré a rozmazané snímky, jediné mezi stovkami dobrých záběrů… Šanghaj má asi svá tajemství – a Nefritový Buddha dokázal, že nebude zvěčněn na fotografii.

Více zajímavých reportáží najdete na www.traveldigest.cz