FUGU - jediné sousto vás může zabít

Bez chuti, bez zápachu, nudná. Přesto ji Japonci milují. Ryba fugu je sice chutná, ale současně smrtící.

Ještě sedíte v restauraci. Kuchař udělal zásadní chybu. Průsvitné plátky ryby fugu nejsou dojedeny a už vám znecitlivěl jazyk. Obličej začíná brnět a před očima bliká světlo. Jste zatím v prvé fázi, té příjemnější. Ochrnutí přijde velice rychle po startovacích příznacích. Vnímáte vše kolem sebe, jen jste nehybní. Svalová křeč vás dusí. Sledujete pokusy o vaši záchranu. Marně. Do dvaceti minut je vaše místo v restauraci volné. Při čtení parte nikdo nepochopí, proč jste zaplatil 5000 korun za šanci otrávit se jedem dvanáctsetkrát silnějším než je kyanid.

Kristina Kopáčková jedla fugu třicetkrát. Třicetkrát ji přátelé podle tradice chtěli uctít největší pochoutkou, jaké japonské ostrovy dopřávají. “ Každého vzrušuje ten pocit, že by mohl zemřít. Fugisté mají pocit, že jimi probíhá elektrický proud. Jed, který je ve fugu obsažen, prý je částečně i v mase. Pocit chvění je adrenalinovým sportem v japonské kuchyni. – tvrdí japanoložka Kristina Kopáčková.

Setkání v moři

Rozrušení nepociťují jen lidé v restauracích. Potkat fugu u mořského dna se nedoporučuje nikomu z vodní říše. Fugu nemívá dobrou náladu. Malý roztomilý čtverzubec se během chvíle nafoukne a promění v ostnatou hnusnou kouli. Zastrašuje protivníka. Pokud nepomůže ani tato karnevalová maska, fugu na nepřítele zaútočí. Jed působí okamžitě. Nepotkat rybu fugu znamená štěstí. Stejně jako její jméno.

„Může se zdát, že je to podobné fuku, což je štěstí, takže ta ryba má takový náboj štěstí. – dodává Kristina Kopáčková.

Restaurace pro potenciální sebevrahy

Fugu má v japonských městech svůj speciální chlívek – fugu restaurace. Už na dveřích je hostům jasné, že kuchař připravující fugu má státem vydávanou licenci. Dva roky trvá školení a zvládne je pouze polovina účastníků. Kuchař musí bezchybně poznat rybu a pak ji umět připravit. Oddělit jedovaté části od těch bezpečných.

Rybu rozřízne a důkladně omyje. Zbaví jedovaté kůže, ledvin, jater a jiker. A pak odpad vloží do připravené speciální nádoby. Zajistí petličkou a večer spálí. Nic nesmí zůstat. V Japonsku se fugu pálí, do Evropské unie vůbec nesmí.

Češka, která jedla fugu

Pro Kristinu Kopáčkovou znamelo setkání s fugu spíše nudu. „Nechutná vůbec nijak, je bez chuti, bez zápachu, nemá žádnou barvu, připravuje se většinou v podobě menu. První chod je sašimi, plátky nakrájené na tenko, které se servírují na nějakém krásném talíři – dodává milovnice Japonska.

Bez chuti, bez zápachu, nudná. Přesto ji Japonci milují. Fugu připomíná po narození andílka. Pak začne jíst a promění se v satana. V trávicím traktu se jí usídlí speciální bakterie, které produkují jed. Postupem času ji promění ve smrtonosnou pochoutku. Samozřejmě láká všechny amatéry bez licence. Právě z jejich řad se rektutuje všech třicet obětí ročně.

Fugu se vždy podává na bohatě zdobeném talíři. Rozmazané odlesky ornamentů mají snad připomínat stav, kdy pozříte rybu od amatéra. Nevidíte ostře. Jediný člověk na světě je tohoto pohledu ušetřen. Je první mezi všemi, k rybě fugu však nemá přístup. Japonský císař. Pro všechny má fugu kouzlo nebezpečné pochoutky, pro císaře zakázané. Co kdyby země zůstala bez panovníka kvůli hloupé chybě kuchaře.