TEST Hyundai Genesis Coupe: KOR vs. USA

Tohle auto je typickým příkladem korejského výrobku, prodávaného v USA a tak trochu náhodou prodávaného v Evropě. Prostě tři různé světy.

Velký Hyundai Genesis se prodává v USA jako sedan i jako kupé. Má spousty atributů, které jej odkazují ke korejskému výrobci i americkému trhu. A teď tyhle typické znaky můžeme odhalit i v Evropě.

Velké kupé pro dva

Testovací auto nás překvapilo svou velikostí. Je ohromné. Délka 4,6 metru si potyká i se Škodou Octavia. Jenže tady to není pohodlí pro rodinu. Tady se posadí jen dva. Další dva na zadních sedadlech budou dost strádat, protože místa pro kolena je tu minimum a na hlavu ještě méně.

Karoserie by mohla sloužit za učebnici designu. Třeba přední světla jsou typicky korejská. Mají vypadat dynamicky, ostře, klasicky i moderně. A pak to Korejci trošičku přeženou v jednom růžku a pak v druhém... No a nakonec z toho vyjde typický korejský kukuč.

Pak tu máme typický americké linky. Kupé prostě musí vypadat jako kupé. V USA se nic jiného neuchytí. Takže zadní partie plynule splývající k mírně zvýšenému kufru, kterého odtrhují dvě svalnaté linie blatníků zadních kol. Difuzor a horizontální světla jen dotvářejí přesnou koncepci amerického kupé.

Šest válců pro autobus

Tohle auto může mít pod přední kapotou ukrytý buď přeplňovaný dvoulitr nebo šestiválec o objemu 3,8 litru. Ten jsme měli my a byli jsme moooooc spokojení. Alespoň s jeho charakterem. Tohle je přesně typický představitel hesla „objem ničím nenahradíš“.

Zobrazit všechny fotky (7)

Vynikající zátah už od spodních otáček, šmrncovní plynulý nástup síly a odvážné vytáčení až ke kopenci omezovače nám dělalo dobře u srdce i žaludku. Výkon 223 kW je dostačující (cítíte tu jemnou ironii?) a točivý moment 361 N.m ve 4600 ot./min nám taky vyhovoval. Muselo se trochu šlápnout na plyn a počkat, až auto od výfuku zařve a pak to frčelo jak čínský MAGLEV.

Bohužel s výkonem motoru pro autobusy se pojí i podobná spotřeba. Nechat počítač průměrné spotřeby klesnout na deset litrů na 100 km nás stálo mnoho úsilí a ujetých asi 200 km ustálenou rychlostí po okreskách. Pak stačilo trochu prásknout do koní a patnáctka není žádná míra.

Zadní kola pro jednoho

Další typický americký prvek je podvozek. Příjemně sportovní, ale na evropskou třídu nestačí. Není tu žádná odezva od volantu (i když posilovač je dost tuhý), automat se k tomuhle typu auta prostě nehodí a poloměr otáčení vozu je tristní. Představa, že pohneme volantem a auto bude letět krásně v řízeném driftu se nenaplňuje. Převod řízení je příliš dlouhý a abychom pustili auto koly napřed trvá dost dlouho. BMW je na tom o dost lépe. Navíc tu je ESP. Ta mrcha proklatá, která do řízení kope, jen se karoserie lehce škubne. Stačí díra v silnici a bliká kontrolka na přístrojovce. Pekelně citlivě nastavený stabilizační systém tak znepříjemňuje i obyčejnou klidnou jízdu.

Takže jsme jí vypnuli. A hned je v autě lépe. Před kamerou jsme vám toho moc nepředvedli, ale to je dáno tím, že pro drift je potřeba trochu větší rychlost, kterou už ostření naší ne zrovna dokonalé kamery zvládne. Takže jsme efektně hvízdali, točili se na fleku a vytvářeli temné černé linie na asfaltu zbytečně. Když pak kameraman sedl do auta, po chvíli lapání mušek na boční okna prohlásil, že s klidnou jízdou se dál dostaneš a my se musíme dostat ještě domů. Ale stejně se nám to líbilo. Už dlouho jsme neměli zadokolku a navíc tak skvěle nadupaným motorem. To je kombinace, která zamázne i nedostatky, které auto má.