ŘÍJNOVÁ NOVINKA: Vychází kniha Zastřihávání křídel. Přečtěte si UKÁZKU

Nová kniha! Už tento týden vychází soubor povídek Venduly Pačesové Zastřihávání křídel. Web TN.cz pro vás připravil ukázku z této zajímavé novinky.

Jedná se o osobité zápisky ženy, matky a manželky, která s ironií i vážně popisuje banální i zlomové okamžiky života. Novinka Venduly Pačesové je k dostání u knihkupců v distribuční síti Kosmas.

Přečtěte si ukázku z této knihy:
 

Strážce kufrů

Odpoledne odlétáme na dovolenou. Je všední den, členové rodinné posádky ještě plní své povinnosti a já hlídám. Jsem strážce kufrů.
Nejdůležitější fáze odjezdu je uzavírání prostoru. Nikdo se nesmí vracet tam, kde už proběhla kontrola. Před pikolou, za pikolou… Koupelna – zhasnuto, okno – zavřeno, přístroje – vypnuté. Nakonec rychlá zpátečka z půlky ulice, jestli je zavřená garáž.
I letiště je rituální záležitost. Vybrat co nejkratší frontu na odbavení, abychom čekali déle než všichni ostatní. Kořalka. Stále dost času. Spěch. Za chvíli odlétáme. Běžíme. Nohy strážce kufrů jsou prý schválně pomalé. Čekáme ve frontě. Není kam spěchat.
V letadle mě muž teprve začne vnímat. Chvíli. Snažím se o navození výletní nálady: „Připadá mi, že je to s námi stejné jako na začátku.“
„Mně ne,“ vydechne.
Vykulím oči. Nechápu.
Nechápe.
Po chvíli podlehne. „Já to tak nemyslel, ty špatně chápeš…“
Další kořalka.
Spí. Podle mě čeká, až umřu.
Zhruba někde nad Ankarou, při cestě na Maledivy, i mě začíná být dobře. Piju.
První, šestihodinový let, utekl stejně rychle jako moje myšlenka na zaměstnání. Druhý, pětihodinový, se vleče jako moje vzpomínka na zaměstnání. Třetí nevnímám. Začnu, až když vstoupím na loď plnou japonských turistů a místních „kapitánů“. Mají hrozně hubené nohy. Japonci i Maledivci. Moře je neklidné, obloha má charakter dešťových mraků. Prší.
Třetí den stále prší. Co se dá dělat. Musí se prát prádlo? Musí. Musí se žehlit košile? Nevyhnutelně! No tak vidíš, na dovolenou se musí jet, když je čas. A třeba v období dešťů.
Jsme daleko od lidí. Všechny maledivské ostrovy jsou daleko od lidí. Tenhle je daleko i od maledivských ostrovů. Je nás tu asi dvacet. My a Japonci. Připadám si, jako když jsem v nemocnici měla zaplacený nadstandardní pokoj. Nemusela jsem nikam vycházet. Měla jsem svoje moře. Byla jsem bez lidí.
Mám ráda lidi.
Bydlíme v domě u pláže a máme Isaaha s hubenýma nohama. Jinak nikde nikdo. Je to jako ve filmu. Odvezli nás na ostrov, přivítali pravým šampaňským, ubytovali v krásném domě se střechou z palmového šustí. Namlsali nás... a teď začne hon! Budou s námi dělat pokusy, jsme objekty. Smáli jsme se té představě.
Začalo se stmívat, to je tady proces pěti minut. A tma. Přišel jeden, druhý…. a za nimi další. Švábi! Byli všude, žádní drobečci. Dcera šílela. Já jen když mě neviděla. Nemělo cenu nám vysvětlovat, že jsou neškodní. Manžel zabíjel ta sedmicentimetrová hovada pantoflí. Lehla jsem si do postele s nebesy a byla ve střehu. Princezna na broučku.
Přišel k mojí hlavě. Šílela jsem už nepokrytě. Ustlala jsem si na lehátku venku. Znavená cestou, časovým posunem a psychickým vypětím jsem usnula. Začalo pršet.
Druhý večer jsme šli do restaurace na dřevěných kůlech. Foukal vítr a pršelo. Uprostřed večeře přišel vedoucí ostrova a zamířil rovnou k nám. „Máme malý problém,“ řekl.
V našem domě se dostala voda do elektrického vedení a nesvítila ani kontrolka (vypitého) minibaru.
Už to začíná, problesklo mi hlavou. Máme si vzít pyžamo a kartáček na zuby. Přespíme v jiném domě. Hubenonožka nám při všem svítil baterkou.
Jiný dům byl stejný. Až na jedno – nebyli tady švábi.
Teď tu sedím, píšu dosavadní pocity a bojím se zvuků. Neznám je. Kaloni, ještěrky, ptáci, moře a palmy, které zní úplně jinak, když do nich prší.
Prší.
V Praze prý jsou tropická vedra.
Zvuky pražské terasy dobře znám…
Moje posádka jela rybařit. Já jsem strážce kufrů.

Hamlet

Můj muž je pojem velmi relativní. Jeden den je můj, druhý den je všech a třetí den je v prdeli.
Snažím se to chápat. Jako ženě se mi to daří. Trochu. Jako manželce hůř. Jako matce vůbec.
Každá z nás bude hrát obě role – chtěnou i podváděnou. Každá budeme mít jeho milenku. Připouštěla jsem si to, už když jsem byla já milenkou ženatého muže. Plula jsem, vznášela se, užívala si…, ale tušila jsem, že to jednou dostanu zpět.
Nenutila jsem ho, miloval mě, vzrušovala jsem ho. Dával mi najevo, jak jsem jiná, jak jsem nezatížená zkurveným, obyčejným životem teplých večeří. Chápala jsem, vzhlížela, chválila. Vlasy, ruce, oči… sex.
Manželka byla jeho problém. Večer se vracel a říkal jí, kolik měl práce, jak je rád, že už je doma, těšil se s dětmi a ptal se, co bude k večeři. Já doma snila o tom, jak se mu ze mě točí hlava, jak mě chce, a nechápala jsem, proč nemůžeme být spolu.
Když muž vstupuje do „velkého“ života, potřebuje k sobě stejně starou, stejně nezkušenou, stejně hloupou… stejnou ženu. Když je mu čtyřicet, touží mít (mýt) o generaci mladší. Chce demonstrovat, co v životě dokázal, chce ji uchvátit moudry (které jsou beztak moudry jeho staré ženy), chce být štědrý. Chce jet druhé kolo.
Já nejsem její problém.

Nevěra je rakovina duše. Mám ji. Proč zrovna já? Je to hra? Vlastně si připadám jako herečka, která propláče v šatně celý zbytek svého života.
Je to nespravedlivé. V životě i v divadle. Proč Hamleta může hrát každý trochu schopný padesátník a Ofélie musí být krásná, éterická a hlavně mladá herečka?
Nejsem Ofélie. Můj Hamlet hraje dál. Má úspěch, tleská mu hlediště stárnoucích mužů a celá šatna Ofélií. V tomhle divadle se platí zlatými kreditními kartami. Soudobé Ofélie preferují zkušené prince dánské.
Ženatí muži lžou. Milenkám i manželkám.