Osvobození Osvětimi: Svět s hrůzou poznal, co znamená peklo

Byly tři hodiny odpoledne, když se z lesa za ostnatým drátem vynořili obezřetní sovětští vojáci se samopaly v rukou. Psal se 27. leden 1945 a Rudá armáda se právě probojovala ke koncentračnímu táboru Osvětim v Polsku. Svět spatřil hrůzy, jaké dosud nepoznal. Právě tento den si proto připomíná jako památku obětí holokaustu.

Dokud sovětská armáda nedorazila k Osvětimi, nedokázal si zřejmě nikdo i přes těžkosti války představit, že může být někde hůř než na frontě. To, na co vojáci narazili, bylo nefalšované peklo. "Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval během války," prohlásil kameraman vojenského filmového štábu Alexandr Voroncov.

"Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné množství baráků (...) V mnoha z nich leželi na palandách lidé. Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře. Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní (...) Když jsme jim vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc důvěry. Ženy plakaly, do pláče se dali také muži (...) Na území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy..." popsal první chvíle v Osvětimi sovětský kameraman Voroncov.

Jako první ke koncentračnímu táboru dorazila 60. armáda 1. Ukrajinského frontu. Našla hromady stovek mrtvol, ale také asi sedm tisíc vězňů, převážně Židů, kteří se potáceli mezi životem a smrtí. I otrlým vojákům bylo jasné, že narazili na něco, o čem svět musí nutně vědět. Zakrátko po osvobození Osvětimi se na místě objevily sovětské a polské filmové štáby.

Zobrazit všechny fotky (6)

Ti vězni, kteří měli ještě alespoň trochu sil, nenáviděný tábor opustili jen, co dostali najíst.Vojáci neváhali a sáhli po svých zásobách - z armádního proviantu podle vzpomínek vězňů ihned dovezli "skvělý vojenský chléb, suchary a přírodní tuk". Jídlo se ale ukázalo být pro mnoho zesláblých lidí další hrozbou. Pokud se po měsících a letech hladovění neopatrně a unáhleně najedli, zemřeli.

I když by bylo jistě nejlepší Osvětim ihned zavřít, nebylo to možné. Mnoho vězňů bylo vyčerpaných a na pokraji sil i smrti. V někdejším pekle koncentračního tábora museli zůstat dokonce i několik měsíců. Starali se o ně lékaři ze dvou vojenských polních nemocnic.

Postupně se z výpovědí svědků rýsovala nefalšovaná hrůza osvětimského stroje na smrt. Nakonec svědčili i zadržení nacističtí pohlaváři. "Samotné usmrcování trvá nejkratší dobu. Za půl hodiny jsme mohli vyřídit 2000 lidí, ale spalování trvalo strašně dlouho. Zabíjení bylo lehké, nebylo třeba ani stráží, aby je nahnali do komor. Šli tam dobrovolně, protože si mysleli, že se jdou sprchovat. Místo vody jsme pak pustili jedovatý plyn. To všechno šlo velmi rychle," vypověděl po válce při Norimberském procesu Rudolf Höss. Právě on osvětimský lágr postavil a vedl až do roku 1943.

Za dobu existence vyhlazovacího tábora Osvětim (1940 - 1945) a sítě 40 navazujících táborů v jeho plynových komorách našlo smrt nejméně 1,3 milionu lidí. Devět lidí z deseti mrtvých byli evropští Židé. Osvětim se sice stala symbolem koncentračních táborů, ale i se svou sítí poboček je jen částí obludného komplexu lágrů ke genocidě Židů, Romů, Slovanů a ostatních "podlidí". Celkový počet lidí, kteří našli v koncentračních táborech smrt, už nikdy nebude možné stanovit. Většina historiků se shoduje na obludném čísle šest milionů.

Osvětimský šéf Rudolf Höss symbolicky zemřel nedaleko místa svých zločinů. Ačkoliv se snažil spravedlnosti utéct, byl v březnu 1946 dopaden Brity. Svědčil před Norimberským tribunálem a pak byl vydán Polákům do Varšavy. 16. dubna 1947 byl oběšen na šibenici za krematoriem číslo 1.