Poté, co tříletý Anthony Elfalak beze stopy zmizel, jeho rodina prožívala muka. Kromě toho, že chlapeček z australského Nového Jižního Walesu ještě nemluví, tak mu diagnostikovali autismus. Rodiče se proto o jeho zdraví báli dvojnásob. Jak se ale ukázalo, všechno bylo úplně jinak.
Po tříletém Anthonym Elfalakovi se v pátek slehla zem. Hrál si se svými bratry, ale pak jako by se vypařil. Chlapečkovi jsou pouhé tři roky, ještě nemluví, a navíc je to autista. Když pak policisté v neděli zajistili podezřelé auto, rodina malého Anthonyho už začala ztrácet naději a myslela na to nejhorší.
Hororové scénáře se ale nenaplnily. Chlapce nikdo neunesl a příběh měl šťastný konec. Po čtyřech dnech usilovného pátrání, do kterého se zapojila více než stovka policistů i dobrovolníků, se Anthonyho v pondělí podařilo najít.
"Očividně někde spadl a je pokousaný od mravenců, ale je naživu. Žije!" sdělil podle webu BBC dojatý otec malého autisty televizním štábům bezprostředně po shledání se svým synem. Chlapeček byl promočený a na nohou měl pár škrábanců, jinak byl ale v pořádku.
Jakou konkrétní formou poruchy autistického spektra chlapeček trpí, rodina neuvedla. Na to, co malý Anthony asi prožíval a jaké to může mít následky, se redakce TN.cz zeptala terapeuta Julia Bittmana, který působí v Národním ústavu pro autismus (NAUTIS).
"Záleží na druhu autismu. Dá se předpokládat, že kdyby šlo o Aspergerův syndrom a souběžně s diagnózou autismu by dítě nemělo intelektový deficit, tak je to malý průzkumník, botanik, kterého něco zaujalo a ani si nevšiml, že ušel několik kilometrů. Druhou možností u této formy je, že to byla nějaká zkratkovitá reakce, kdy volím únik a přeženu to. Dítě může opustit místo sporu a opět bez povšimnutí ujít dva, tři kilometry a pak se jen těžko orientovat. Po odeznění afektu pak dítě také cítí pozvolna rostoucí úzkost, která střídavě může dokola přerůstat i v panické záchvaty," vysvětlil terapeut.
"Pokud by to byla nějaká z těžších forem autismu jako atypický autismus nebo dětský autismus, případně také intelektový deficit v podobě lehké nebo středně těžké mentální retardace, tak je možné, že se dítě najednou zvedlo a šlo pořád dál. K tomuto jsou různé emoční doprovody. Mohlo se totiž stát, že dítě necítilo výraznější úzkost, paniku nebo napětí," doplnil Bittman.
Podle terapeuta je zázrak, že je dítě naživu: "U konkrétního příkladu chlapce z Austrálie je pravděpodobné, že se jednalo o první variantu s velkým emočním vypětím i vysokým rizikem úmrtí – ať už v důsledku prostředí, prochladnutí nebo dehydratace."
Bude mít z této zkušenosti chlapeček nějaké trauma? "Nejspíš teď dojde k velkému ponaučení, přičemž někdy mohou být návaly úzkosti větší než dřív. V praxi ale platí, že po zhruba půl roce se všechno začne vracet do starých kolejí. Opět je to ale velmi individuální. U vážnější formy má dítě úplně jinou sebereflexi a nedá se proto vyloučit, že se může něco podobného opakovat," popsal Bittman.
"S pokročilým věkem záleží hlavně na tom, jak budou postupovat rodiče. Když s dítětem budou pořád, tak mu sice v danou chvíli poskytují emoční podporu, ale do budoucna mohou poruchu paradoxně spíše posílit," upozornil na závěr terapeut.
Sledujte Televizní noviny bez reklam na Oneplay.cz