Volby 2020

Volební právo v Česku: Odkdy volí ženy a kdy měly hlasy různou váhu

Tomáš Garrigue Masaryk
Zdroj: Profimedia
Jinak se volilo například v době, kdy byl prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk
Petr Zelený
Petr Zelený
Publikováno 17. 9. 2020
Téma:

I když dnes bereme jako samozřejmost, že naše hlasy mají ve volbách stejnou váhu a že k urnám mohou chodit muži a ženy, volební právo na území Česka v minulosti vypadalo jinak. Stejně tak řada lidí netuší, že existuje volební právo aktivní a pasivní.

Dnes je v Česku volební právo všeobecné (volit mohou od určitého věku všichni svéprávní občané bez ohledu na pohlaví, vyznání či rasu), rovné (všechny hlasy mají stejnou váhu) a tajné (nemusíme ukazovat, komu hlas házíme), ne vždycky to tak bylo.

 

Například za Rakouska-Uherska nejen, že nemohly volit například ženy či dělníci, ale ti, kteří měli právo volit (a být zvoleni) se ještě dělili do několika skupin (kurií). A například hlas velkostatkáře tak měl větší váhu než hlas lidí z venkova.

 

Rovné, všeobecné a tajné volební právo tak, jak ho známe dnes, zavedli až politici českoslovenští po vzniku samostatné republiky a zakotvili ho v ústavě z roku 1920.

 

Přesto byly paradoxně už za monarchie i poslankyně. I když jich bylo jen pár. "Šlo o vdovy, které v podstatě zdědily právo být politikem po svých zesnulých manželích," vysvětlil pro TN.cz politolog Jan Kubáček.

 

A i když od roku 1920 mohli volit už v podstatě všichni, přesto tu ještě byly oproti současnosti rozdíly - například poslancem se mohli stát až kandidáti po třicítce (nyní je hranicí 21 let věku), do Senátu to bylo 45 let (aktuálně je to o pět let méně).

 

Kromě parametrů pasivního volebního práva (právo kandidovat a být zvolen do zastupitelstev, Sněmovny či Senátu) bylo před sto lety věkově odlišné i volební právo aktivní (právo odevzdat hlas). Zatímco nyní mohou ve všech volbách politiky vybírat lidé nad osmnáct let, za první republiky poslance volili lidé starší 21 let, senátory dokonce až ti, kteří už oslavili 26. narozeniny.

 

V té době také existovaly takzvané volební soudy. "Tam mohli zvolení politici, například poslanci či senátoři, přijít o mandát, pokud se vzepřeli vůli své domovské strany," vysvětlil Kubáček. O ztrátě funkce přitom nerozhodovali navzdory názvu soudci, ale jiní politici.

 

Tato "vymoženost" zanikla, nyní politikům vyhazov za neposlušnost nebo "špatné" hlasování nehrozí.

TN.cz