Nezapomenutelný brankář Tomáš Vokoun: Láká mě reprezentace!

Brankář Tomáš Vokoun Vídeň 2005 | Zdroj: Profimedia

Dominik Mihailescu

7. 1. 2021, 12:06

Bývalý hokejový brankář Tomáš Vokoun patřil mezi nejoblíbenější hráče hokejové reprezentace. Svou popularitu zvýšil zejména v roce 2010, kdy díky skvělým výkonům vychytal Česku poslední titul mistrů světa. "Reprezentoval jsem Česko od juniorských ročníků, dělal jsem to rád a byla to čest. Rád na to vzpomínám, byla to krásná část mého života," řekl exkluzivně ve velkém rozhovoru webu Nova Sport čtyřiačtyřicetiletý rodák z Karlových Varů.

Tomáši, žijete stále na Floridě?

Ano, jsem tu stále.

Česko vás po ukončení kariéry neláká?

Já létám víceméně každý rok do Česka, i když teď je to trochu komplikovanější skrz koronavir. Mé děti se narodily v Americe. Tím pádem je pro ně doma tady a já jsem si tu za ta dlouhá léta zvykl.

V současné chvíli se tedy považujete za Američana nebo Čecha?

Tak já se vždycky považoval za Čecha. Nicméně tady na Floridě zůstáváme z rodinných důvodů a určitého pohodlí. Ale nic není definitivní, děti dorůstají, tak se třeba za pár let rozhodneme jinak.

Vy jste po ukončení kariéry otevřel s Radkem Dvořákem hokejovou školu. Máte ji stále?

Školu stále máme, ale provoz je aktuálně suspendovaný kvůli pandemii. My jsme měli totiž spousty hokejistů z Evropy. Nicméně snažíme se dělat kempy alespoň pro lokální děti.

A baví vás tato práce? Jste s ní spokojený?

Ano, vlastně to neberu ani jako práci. Dělám to s bývalými spoluhráči, kamarády. Je to dost práce, ale jsem spokojený.

A to vás nelákaly kluby NHL k trénování brankářů?

Když jsem skončil v Pittsburghu, tak jsem o tom s tehdejším manažerem mluvil. Ale díky tomu, že děti už jsou starší a rok jsem hrál ve Washingtonu a dva u Tučňáků, tak jsem se rozhodl vrátit k rodině. Ona ta práce je spojena hodně s cestováním a člověk si nemůže vybrat, kde chce bydlet. Já jsem po skončení kariéry chtěl být s rodinou, takže jsem nad tím tak nějak nepřemýšlel. Myslím si, že to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se dal dohromady s klukama a založili jsme školu. Tím jsme ovlivnili, jak dlouho budeme pracovat a jak budeme žít. Co se týče práce v profesionálním klubu, je na tom trenér ještě hůř než hráč. Je to těžké a já na to po skončení kariéry nebyl připraven.

Zdroj: Getty Images

Vy jste skončil, protože Vám v NHL nedal nikdo smlouvu. Nepřišly vám i jiné nabídky?

Já jsem nepřemýšlel o tom, že bych chytal někde jinde. Já jsem nabídku v podstatě dostal, ale nebylo to něco, co by mě oslovilo. Taky díky tomu, že jsem měl poslední sezónu zdravotní problémy, je v osmatřiceti dost těžké uzavírat smlouvu. Ale víte, já jsem hrál NHL dlouho a člověk to bere tak, jak to je. Takže jsem se chtěl vrátit za dětma na Floridu. Určitě jsem nepřemýšlel nad tím, že bych šel hrát někam do Evropy.

V České republice jste u fanoušku oblíbený zejména díky výkonům v reprezentačním dresu. Jak vzpomínáte na svůj poslední titul z roku 2010?

Tak určitě rád. Asi každý hráč má krásné vzpomínky, pokud se mu podaří něco vyhrát. Hrát za svou zemi je vždy speciální. Reprezentoval jsem Česko od juniorských ročníků, dělal jsem to rád a byla to čest. Rád na to vzpomínám, byla to krásná část mého života.

Tomáši, vy jste získal dva tituly mistra světa. Jeden v roce 2005 a druhý právě v roce 2010. V čem pro vás byly rozdílné?

Určitě ve spoluhráčích. Pokaždé jsme byli jiná parta. V roce 2005, když to bylo poprvé, tak byla stávka v NHL, takže se tam sešli ti nejlepší hráči na světě. Tehdy ten turnaj byl skvěle obsazen a měl obrovské renomé. Sledovali to jak v Kanadě, tak i v USA. Po sezóně v Evropě, která se mi moc nepovedla, bylo vyhrát mistrovství světa skvělým zážitkem a úspěchem. Velkým rozdílem v těchto dvou turnajích bylo to, že na tom prvním jsme byli favoriti. V roce 2010 tomu tak rozhodně nebylo. Tady to bylo překvapující. Prohráli jsme hned na začátku nějaké zápasy a vypadalo to, že to dopadne velice nedobře. A nakonec jsme se stali mistry světa, takže to mělo také své kouzlo. Obě mistrovství jsou pro mě nezapomenutelné a moc jsem si je užil.

Zdroj: Mediafax

Jak je na tom aktuálně česká brankářská škola?

Já si myslím, že je stále velice kvalitní. Svým způsobem to sleduji, kluci bývají stále draftovaní a já myslím, že nám to jde. Já jsem se byl před dvěma lety podívat na brankářském soustředění reprezentačních brankářů a bylo to výborný. Naši trenéři sledují světové trendy. Když se podíváme do NHL, tak tady máme spousty skvělých brankářů jako je Petr Mrázek nebo Pavel Francouz. Takže mi přijde, že gólmany máme stále dobrý.

Kdo je podle vás aktuálně nejlepší český brankář?

Já si myslím, že je to daleko víc vyrovnanější než to bývávalo. Dost se to oproti minulosti střídá, například v reprezentaci. Nejlepší sezónu loni měl podle mého Pavel Francouz. Ten chytal skvěle během celého roku a jsem rád, že se sem dostal. V dnešní době je ta konkurence brankářů vysoká a to zvláště v NHL. Dostat se sem je obrovský úspěch a udržet se, je ještě větší. Ovšem zároveň neříkám, že by snad kluci, kteří chytají v Rusku nebo v Evropě, nebyli kvalitní. Nicméně být mentálně a fyzicky připraven a jít chytat NHL, určitě nezvládne každý.

Tomáši, vy jste říkal, že reprezentovat je pro vás čest. Tak nelákalo by vás trénování reprezentačních gólmanů?

(Směje se) Tak lákalo. Já jsem ovšem zastánce toho, že věci se mají dělat pořádně. Takže trénovat brankáře v Česku a zároveň bydlet na Floridě rozhodně nejde, takže zatím nad ničím takovým neuvažuji. Člověk by se musel vrátit do Evropy a musel bych ukázat, že mám těm gólmanům stále co dát. Ne vždycky je bývalý hráč dobrý trenér. A navíc si myslím, že je o brankáře v Česku postaráno dobře.

Pojďme se teď trošku vrátit k vaší kariéře v zámoří. Svůj první zápas jste odchytal za Montreal a rozhodně nebyl povedený (po dvaceti minutách inkasoval Vokoun 4 góly a byl poslán zpět na farmu – pozn. redakce). Říkal jste si, že je to váš konec v NHL?

Pocity určitě nebyly dobré (usmívá se). Vždycky jsem snil, že se dostanu do NHL, a když jsem tu šanci dostal, tak to dopadlo takto. Já jsem šel za moře z pozice, kdy jsem chytal ve svém věku stabilně v extralize, chytal za reprezentaci, ale to v NHL vůbec nikoho nezajímalo. Ta konkurence tam byla a je stále obrovská. Člověk tam musel bojovat od nuly. Takže tento zápas mě nakopl a já to bral jako velké nastartování k tomu, abych více se sebou něco dělal. Využil jsem svého talentu a snažil jsem se stále zlepšovat. Jenže když už se dostanete mezi ty skvělé brankáře, tak už nestačí jen tohle. Musíte se věnovat daleko více věcem. Například odpočinku, přípravě na zápasy nebo posilování mimo led a podobně. Za nás to tak propracované nebylo, takže na to člověk musel přijít sám. Dnes to mají kluci ale daleko těžší a myslím si, že normální člověk ani netuší, co musí všechno absolvovat.

Já jsem měl možnost pracovat s těmi nejlepšími hráči jako Sidney Crosby, Peter Frosberg, Jarda Jágr a podobně. A člověk, aby byl opravdu v hokeji úspěšný jako oni, tak musí mít veškerou přípravu propracovanou. Ti kluci tomu dávali opravdu všechno a taky se to pak ukazovalo na výsledcích a výkonech.

Když zažijete neúspěch, musíte hledat nové cesty k tomu, abyste našli opět úspěch. A to si myslím, že je nejtěžší, zvlášť pro brankáře. V NHL je totiž 31 mužstev, tedy zhruba 60 brankářů a další stále čekají.

Tak to ale pro vás muselo být nádherné, když jste si o pár let později zachytal v Utkání hvězd…

Ano, měl jsem obrovskou radost, když jsem se to dozvěděl. Když jsem tam jel, tak jsem měl obavy. Byli tam totiž hráči, které jsem předtím jen sledoval a obdivoval a navíc jsem měl strach z toho, s kým se budu bavit a ke komu si sednu ke stolu (směje se). Těšilo mě to zvlášť, když jsem se tam dostal z Nashvillu. V té době to nebylo žádné top mužstvo.

Zdroj: Profimedia

Ve vaší kariéře jste toho hodně zažil. Třeba i kuriózní zranění od spoluhráče, který vás trefil ve vzteku hokejkou, i když neúmyslně. Jak dlouho trvalo, než jste mu to odpustil?

Já jsem mu to odpustil hned. Moc dobře jsem nevěděl, co se stalo. On mě uhodit hokejkou nechtěl, ale některé věci se prostě stanou. Byla to nehoda. Museli mi zašít ucho, ale naštěstí to nebyl otřes mozku nebo tak. Já jsem i s tím spoluhráčem (Keith Ballard – pozn. redakce) byl celou dobu zadobře, takže jsem mu to nijak nevyčítal.

Určitě jste si během kariéry vybudoval velká přátelství. Který hráč je do dnešního dne váš největší kamarád?

Ono se to dá takhle těžko posoudit. Člověk, když prochází těmi obdobími, tak s někým hraje dlouho a pak ten člověk prostě odejde jinam. Nicméně to, že se teď nevidíme neznamená, že nejsme super kamarádi. Aktuálně se ovšem nejčastěji vidím s Radkem Dvořákem a Martinem Havlátem. S Radkem bydlíme blízko sebe a naše manželky se navštěvují.

Ta nejlepší věc, kterou z hokeje mám, je to, že jsem poznal spousty kamarádů a mám skvělé zážitky. Kdykoliv se s někým z přátel sejdu, tak vím, že si budeme mít dlouho o čem povídat (usmívá se).