Inzerát
René Vydarený: S Motorem jsme tenkrát měli na titul, NHL mě stále mrzí
Zdroj: Profimedia
Slovenský obránce René Vydarený ukončil po letošní sezóně v Českých Budějovicích svou bohatou kariéru. Na jihu Čech ale odehrál 11 sezón. Kdy byl s týmem nejblíže titulu, jak vzpomíná na stěhování do Hradce Králové a proč se mu nikdy nepovedlo nakouknout do NHL? To se dozvíte v exkluzivním rozhovoru.
Inzerát
Inzerát
René Vydarený už není hokejista. Co je tedy nyní a čím bude?
Popravdě ještě vůbec nevím. Chtěl bych se věnovat mládeži. Ale situace s covidem tomu úplně nenahrává, takže uvidíme.
Takže dál byste se chtěl věnovat hokeji? Jiná cesta vás neláká?
Vyzkouším to a uvidí, jaký do toho budu mít zápal. Kdyby to k tomu nebylo, tak to samozřejmě nemá význam. Ale věřím, že tam zápas bude. Hokej mě baví a byla by škoda být bez něj.
Život bez hokeje si tedy nedokážete představit. Je to tak?
Já hlavně neznám život bez hokeje. Začal jsem, když mi bylo čtyři a půl roku a od té doby jsem stále hrál. Bylo by to asi hodně divné.
Vy jste ale vyučený elektrikář. Tímto směrem tedy ne?
Já mám vystudovanou průmyslovku. Ale tímhle směrem to nejde. Člověk se musí neustále vzdělávat i v tomto oboru. Ani nevím, jestli bych některé věci ještě pochytil.
Ale domácí práce zvládáte, ne?
Jo, to já mám rád. Já u nich většinou relaxuji.
Související obsah
S hokejem jste začínal na Slovensku, konkrétně v Bratislavě. Kdo vás k němu dovedl?
Měli jsme to v rodině. Tenkrát jsme se rozhodovali mezi fotbalem a hokejem. Hodně tomu pomohl také titul z roku 1985. Hodně tomu pomohly sestry, které celou otázku rozlouskly. No a ty mě potom musely na tréninky společně s mamkou vozit. A jelikož nás mamka vychovávala sama, musely jí sestry pomáhat.
V roce 1999 jste byl draftován ve třetím kole Vancouverem jako číslo 69. Co to pro vás v tu dobu znamenalo? Změnilo vám to hodně život?
Určitě. Byl jsem draftovaný poměrně vysoko a byl jsem z toho poměrně překvapený. Ale byl to důsledek i toho, že jsme měli dobrou juniorskou reprezentaci. Těsně před draftem jsme udělali bronz. Spousta kluků byla draftována a i se dostala do NHL. Ale byl to velký zlom. Poprvé mě mamka pustila do zahraničí, protože mi vždycky říkala, že bez maturity nemůžu odejít (smích). Pak už jsem si tedy konečně okusil zámořský hokej.
Jaké to pro vás bylo po osobní stránce? Musel jste se najednou starat sám o sebe a navíc v úplně cizí zemi.
Měl jsem štěstí, že mi klub dohodil americkou rodinu, kde byla angličtina. Navíc mi klub platil i dvě lekce týdně s instruktorem. Jazyk jsem tedy pochytil poměrně rychle. Zásadnější přechod přišel až po juniorce. Když jsem v 19 šel na farmu, tak už jsem se musel starat opravdu sám o sebe. Je to ale divné. Člověk si najednou musí sám prát, žehlit a podobné věci. Ale byla to dobrá škola do života.
S kanadským juniorským týmem Rimouski Océanic jste tenkrát ovládl QMJHL i následný Memorial Cup. Jak na to vzpomínáte?
Po kempu jsem se přesunul do juniorky a byl to v podstatě můj první zámořský hokej. Samozřejmě úroveň nebyla jak v NHL. Na to období vzpomínám v dobrém. I když my jsme ještě v průběhu sezóny nevěděli, jak dobří vlastně jsme. Ke konci sezóny se ale udělali správné kroky a tým se posílil. Byla totiž šance, že můžeme vyhrát. V samém závěru jsme dominovali. V play-off jsme prohráli jen dva zápasy a v Memorial Cupu jsme následně vyhráli všechny čtyři. Byla to parádní zkušenost. Bylo to o dost jiné, než juniorka v Česku nebo Slovensku. Přístup, zázemí a další věci už bylo uzpůsobené chlapskému hokeji. Však potom se většinou chodí na farmu do AHL. Hlavně tam jsou na juniory vyprodané stadiony. Lidi to tam neskutečně zbožňují. Však juniorské mistrovství v Americe sledují víc, než to seniorské.
Sice jste byl poměrně vysoko draftovaný, v juniorce se vám dařilo, ale nikdy jste se do NHL nepodíval. Mrzí vás to hodně? A proč to tenkrát nevyšlo?
Ze začátku tam byl problém s podpisem smlouvy. Slovan nechtěl, abych podepsal, protože chtěli větší výchovné. Vancouver se s tím trošku pral. Od kempu až do prosince jsem trénoval ve Vancouveru s A mužstvem a čekal jsem na podpis. Můj přechod z juniorského hokeje tak nebyl úplně plynulý. To bylo ovlivněné právě tou smlouvou a sezónu jsem měl strašnou. Někdy v závěru jsem měl jednu asistenci ještě za Kansas City v tehdejší IHL. Lepší sezóna tak přišla až o rok dýl, kdy jsem ji odehrál celou na farmě. Ale proč to nevyšlo? Trenéři se tam chovají k hráčům trošku jinak. Mně bylo vyčteno, že jsem až moc hodný. To byl asi největší důvod.
O AHL se říká, že tam neexistuje týmovost, ale každý jede na sebe a jde se přes mrtvoly. Je to tak?
Je to tak. Já to zažil po sezóně, kdy jsem si myslel, že jsme kamarádi. Ale přišli jsme do kempu a tam si každý hleděl svého, kamarád nekamarád. Každý chtěl flek. I to pro mě byla obrovská zkušenost do života.
Související obsah
Změnil byste dnes tedy něco?
Určitě by se nějaké věci daly udělat jinak, ale když si vezmu, kde jsem dnes, tak bych neměnil nic. Jsem naprosto spokojený se životem, jaký nyní mám. Doufám, že se nic nestane a zůstane to tak, jak je.
V roce 2004 jste se vrátil zpátky na Slovensko do Slovanu. To bylo hlavně kvůli výluce?
Přesně tak. V tu chvíli nebyla šance si NHL zahrát. Tuším, že se nehrálo dokonce celou sezónu. Už jsem z toho byl ale unavený. Člověk se čtyři roky o něco snaží a není odměněný. Ztratil jsem pak asi trošku morálku a hlavně víru, že bych to mohl urvat. Tak jsem se rozhodl, že půjdu domu. Nakonec to dopadlo docela dobře.
Tak v té sezóně jste získal se Slovanem titul.
Je to tak. Ale byla to taková shoda okolností. Já jsem do Slovanu úplně jít nechtěl, kvůli tomu, co mi udělal s podpisem smlouvy ve Vancouveru. Hodně jsem se zdráhal a hledal jsem jiné možnosti. Ale jelikož se vraceli další hráči z NHL, tak trh byl hodně přesycený. Nakonec jsem tak skončil ve Slovanu a skončilo to dobře. Rád na to vzpomínám. Když vyhráváte, tak na to vždycky vzpomínáte rád.
Pak začala vaše česká štace a šel jste do Českých Budějovic. V sezóně 2007/2008 jste vypadli v sedmém semifinále s Karlovými Vary a brali nakonec bronz. Byl to tenkrát nejsilnější tým, který jste na jihu Čech potkal? Bylo to tenkrát na titul?
Na titul jsme určitě měli. Základní část jsme vyhráli poměrně suverénním způsobem a jediný, kdo nám konkuroval, tak byla Slavia. Ta nakonec ligu vyhrála. Ale ten náš tým bylo takové vyvrcholení. Nejprve jsme skončili osmí, pak třetí a nakonec jsme základní část vyhráli. Já si to sedmé semifinále doteď pamatuji. My jsme měli 55 střel na branku a prohráli 1:2. Ale je to prostě hokej. Nicméně pak jsme to hodně těžkou kousali. Fakt jsme titul chtěli strašně moc vyhrát a byli jsme přesvědčení, že se to povede. Byla to velká škoda. Asi to fakt bylo to nejsilnější mužstvo. Teď už to bude samozřejmě strašně těžké. Pokud tu budou mužstva jako Sparta, Liberec, Třinec nebo Mladá Boleslav, tak to bude složité. V našem kraji totiž nejsou takové finance, aby se takovým mužstvům dalo konkurovat. Musela by to být shoda štěstí a mužstvo by si muselo neskutečně sednout.
V roce 2013 přišla kauza s přesunem licence do Hradce Králové. Jak se na to koukáte s odstupem času? A jaké to pro vás bylo osobně, protože v tu dobu jste začal na jihu Čech také stavět?
Tam bylo všechno. Žena byla těhotná, začali jsme stavět a museli jsme se stěhovat. Bylo to hodně komplikované. Ale nakonec to hodnotím poměrně kladně. Byla to další zkušenost do života. Taky se nám v té době podařilo udělat z Hradce kvalitní mužstvo, a to se báli, že se hned spadne. Jsem rád, že v tom máme prsty my. Když jsme se přesunuli, udělala se tam v prvním roce parádní parta. I když to bylo hodně narychlo.
Související obsah
Jak a kdy jste se o stěhování klubu dozvěděli?
Hlavně jsme s tím nemohli nic dělat. Měli jsme podepsané smlouvy a museli jsme jít s klubem. Vzpomínám si, že se o tom nějak spekulovalo, ale kdy to rozhodnutí přišlo, to už nevím. Samozřejmě spekulace člověk zaznamenal, takže byl na vážkách. Hodně jsme sledovali média. My jsme od vedení nedostali ani žádné vyjádření.
Po pěti letech v Hradci Králové jste se vrátil zpět do Českých Budějovic, za které jste odehrál 11 sezón a týmu jste pomohl zpět do extraligy. Jak vzpomínáte na tu loňskou jízdu první ligou?
Jsem strašně rád, že jsme postoupili. Ale ještě než jsem se vrátil, tak jsem zvažoval konec. Ale věděl jsem, že přijde Venca Prospal. Hodně jsme si spolu volali. Zájem mělo i vedení a nakonec tak nebylo co řešit a rozhodl jsem se tak s hokejem pokračovat. Touha po aktivním hokeji byla pořád velká a rozhodnutí rozhodně nelituji. Už první rok jsme vyhráli, ale tým nebyl tak silný, což se ukázalo v baráži. Všichni jsme si to alespoň oťukali, včetně trenéra. Já taky nevěděl pořádně do čeho jdu. A druhá sezóna? To se příliš často nezažívá. Těžko se to popisuje. Tlak byl obrovský, Venca na nás tlačil a my pořád vyhrávali. Ale měli jsme pocit, že i když jsme prohrávali o tři nebo čtyři góly, tak jsme věděli, že zápas vyhrajeme. To bylo neskutečné. Stačil nám vyhraný souboj, gól nebo dobrý zákrok gólmana a vždycky se všechno otočilo. Tento rok to bylo přesně naopak. Chybělo nám sebevědomí. Začali jsme prohrávat a hned jsme měli hlavy dole.
Čím to ale letos bylo způsobené? Spoustu zápasů jste prohrály ve třetí třetině nebo v opravdu v samotném závěru.
Asi nezkušenosti a lepší řešení situací. A hlavně to sebevědomí. Když jsme prohrály pár zápasů, tak už jsme si nevěřily, že ty zápasy můžeme vyhrát. Přitom než jsme daly gól a dostaly se do vedení, tak jsme většinou hrály fantasticky. Pak jsme udělaly nějakou blbou chybu a hrozně jsme se složily. Těžko se to vysvětluje.
Kdyby nebyla současná koronavirová situace a byly plné stadiony, myslíte si, že byste bodů udělaly víc?
Jsem o tom přesvědčený. Je to škoda. Zápasy bez lidí jsou ale fakt hrozné. Hokeji pak chybí extra emoce. S lidmi to je agresivnější a má to daleko větší náboj. Je to pořád divné. Člověk křičí na rozhodčího a pak zjistí, že křičet ani nemusí, protože tam nikdo není. Je to prostě špatně. Snad se situace v blízké době zlepší a začneme zase normálně žít.
Související obsah
Nebylo pro vás bez diváků těžší najít motivaci?
To vůbec neřeším. Jakmile spadne puk na led, tak se soustředím jenom na zápas. Ale od lidí přicházela neskutečná energie, která letos chyběla. S motivací problém nebyl, já chtěl vždycky vyhrát každý zápas.
Jaká pro vás to byla sezóna? Na takové porážky nejste zvyklí. Bez play-off jste byl do té doby snad pouze dvakrát v kariéře.
Bez play-off jsem byl v mé první profesionální sezóně v Americe. Jednou pak v Českých Budějovicích, kdy nám to uteklo o jeden gól ve vzájemných zápasech s Třincem. A nyní potřetí. Strašně mě to deprimovalo a moc jsem to nedával. Ale bylo pár zlomových zápasů, do kterých člověk furt věřil, že se do play-off může dostat. Posledním hřebíčkem byl ztracený zápas v Plzni. Pak to hodně bolelo. Nejhorší je, že nás srážely individuální hrubky. A dělali jsme je všichni. To udělalo sedm hráčů v sedmi zápasech. Snad se z toho všichni poučíme.
Máte spoustu zápasů i s reprezentací. V kategorii do 18 let bronz, se seniorskou stříbro a nastoupil jste také na olympijských hráč v roce 2014 v Soči. Jaká pro vás olympiáda byla?
My jsme tam byli o týden dřív, což bylo asi trochu na škodu, protože jsme nehráli přípravné zápasy těsně před turnajem. Ale co se týká celých olympijských her, tak to byla paráda. Viděl jsem Sáblíkovou, když si dojela pro zlato. Byli jsme se podívat na biatlonu, kde jsem viděl Kuzminovou. A tam jsem před holkami smekal, když jsem viděl, do jakého krpálu tam musely jet. Chodili jsme i na shorttrack nebo curling. Ale na ten jsme chodili i v Kanadě. Hokejově nám to sice moc nevyšlo, ale jsem za ten zážitek strašně rád.
Jaký byl pocit nastupovat proti nejlepším hráčům světa?
Byl to mazec. I když mě první zápas úplně moc nevyšel (smích). Tam člověk viděl, jak jsou ti hráči dobří, jak všechno dělají v rychlosti. I když jim nešla přihrávka ideálně, oni jí prostě zpracovali. Ono se i říká, že dobrému hráči nedáte špatnou přihrávku. A tam jsem to zažil v přímém přenosu. Jsem rád, že jsem si zahrál se slovenskými hráči z NHL, kteří měli neskutečnou kvalitu.
Zdroj:
Profimedia
Pojďme se vrátit k mistrovství světa 2012, kde jste brali stříbrnou medaili a v semifinále jste vyřadili Českou republiku. Jak na tenhle turnaj vzpomínáte?
Na samotné semifinále vzpomínám skvěle, protože jsme vyhráli (smích). Hlavně to stříbro řadím daleko výš než olympiádu. Medaile je medaile. Škoda finále, kde jsme brzy vedli 1:0, ale nakonec jsme dostali šestku. Na druhou stranu Rusové na turnaji fakt jeli. V semifinále dali Finsku sedmičku, takže my jsme dopadli ještě dobře (smích). Tuším, že i Češi tam uhráli svou poslední medaili. Už by bylo na čase, aby to někdo prolomil.
O tom, že po letošní sezóně skončíte, jste informoval předem. Bylo něco, co vaše rozhodnutí mohlo změnit?
Už ne. Měl jsem načatá záda a s covidem mi odešly. Dával jsem se dlouho dohromady. Musel bych projít dlouhou rehabilitací, aby se dal do kupy. Ještě teď mě všechno bolí. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Člověk už se zpomaluje. Nerad bych došel do bodu, kdy bych nestíhal a překážel.
Jak moc vás mrzí, že jste se nemohl rozloučit před plnou Budvar arénou?
Asi by to se mnou hodně cloumalo. Takhle to pro mě bylo jednodušší. Alespoň jsem nebrečel a já nevím, co všechno. Před lidmi by to člověku došlo daleko víc. Takže pro mě vlastně lepší, že tam nebyli (smích).
Co jste říkal na přání, které vám poslali vaši bývalí spoluhráči?
Tam jsem měl trošku slabší chvilku. Možná jsem měl i slzy na krajíčku. Vůbec jsem o tom nevěděl. Pak najednou koukám nahoru a říkám, že to bude asi pro mě. Je to fajn. Musel jsem se pak podívat na celé to video, protože těch vzkazů bylo fakt hodně. Nevím, čí to byl nápad, ale chtěl bych tímto poděkovat.
Poslední zápas s Třincem nebyla pouze vaše rozlučka, ale i rozlučka Václava Prospala. Jak na něj budete vzpomínat? Byl to jeden z těch nejnáročnějších trenérů, s kterým jste se potkal?
Jak se to vezme. Na fyzičku určitě ano. Hokejově byl taky tvrdý, ale spravedlivý. Někdo to kritiku snesl, někdo ne. Vždycky pojmenoval věci, tak jak byly. Ale i když na nás byl tvrdý, tak mu většina kluků osobně poděkovala. Myslím, že hromadu kluků posunul dál. Většina kluků asi takové tréninky nikde nezažila (smích). Uvidíme, jestli si s Jardou Modrým trošku orazí.
Jaký si myslíte, že bude právě Jaroslav Modrý trenérem?
Párkrát jsem se s ním viděl. Jednou jsme se potkali na tenisovém turnaji, ale tam nepřišla vůbec řeč na hokej. Podle mě je to ale chytrý člověk a férový, jako Venca. Myslím, že pro kluky to bude velký přínos. Má zkušenosti ze zámořského hokeje a zase je může posunout. Doufám, že se mu bude dařit. Chci se chodit dívat na dobrý hokej. Ale bude to těžké. Mužstvo se bude skládat v podstatě nové.
Na závěr tipovací otázka. Kdo vyhraje extraligu?
Můj favorit je Sparta. Jsem zvědavý na Třinec. Uvidíme, jak se vypořádá s tou nepříjemnou situací. Za černého koně považuji Mladou Boleslav. Ta může hodně překvapit. V play-off se vážně může stát všechno. Viděl jste, jak si poradila Olomouc s Plzní.
TN.cz
Inzerát
Inzerát
Inzerát