MMA

Zázrak ve světě MMA. Češka je po těžké nehodě mistryní Evropy. Touží po UFC

Osmnáctiletá MMA zápasnice Veronika Zajícová má za sebou dechberoucí příběh. Loni v listopadu se stala obětí vážné nehody, kdy ji v plné rychlosti srazilo auto. Utrpěla těžký otřes mozku a zlomeninu nohy. Musela se naučit znovu chodit. Ač ji skoro všichni odepisovali a tvrdili, že na sport může zapomenout, nevzdala se. O jedenáct měsíců později se stala v těžké konkurenci mistryní Evropy a míří ještě dál. Čeká ji první profesionální zápas a touží se stát šampionkou UFC. Pro TN.cz poskytla exkluzivní rozhovor.

Jak jste se k bojovým sportům dostala?

Táta chtěl, ať dělám nějaký bojový sport. Tak mě přihlásil do aikida. Jenže to mě nebavilo, protože nás učitel nutil, že musíme umět japonsky. Já to neuměla, a tak jsem celý trénink jenom proklikovala. Potom tátu napadl box, a to mě chytlo. Vyhrála jsem v něm asi sedmdesát zápasů a nějaká mistrovství. Následně jsem ale přešla k MMA, protože je podle mého daleko lepší než box, je to komplexnější.

Máte díky zkušenostem z boxu v MMA výhodu?

Určitě to je dobré, protože jsem mohla dominovat v postoji, když jsem ještě neuměla zem. Díky tomu jsem dostala čas se na boj na zemi připravit.

Před necelým rokem jste byla obětí vážné nehody, kdy vás srazilo auto. Jak se to stalo?

Šla jsem z tréninku. Jednou za měsíc se mi podaří, že skončím dřív a přijdu domů v devět místo v deset večer. Tohle byl ten případ. Vstoupila jsem na přechod, kde v okolí nic nejelo. Když jsem byla skoro na konci, srazilo mě auto. Řidič telefonoval, přejel z pruhu do pruhu, nevšiml si mě a narazil do mě v šedesátikilometrové rychlosti.

Jaké byly vaše první pocity, když jste se probrala v nemocnici?

Poprvé jsem se probrala v nemocnici na lehátku. Doktor mi začal stříhat rifle, tak jsem se s ním začala hádat, že je mám nové, ať to nedělá. Potom jsem znovu usnula a probudila se až po operaci. První, co mě napadlo, bylo, že nestihnu zítřejší trénink. To mě naštvalo. Pak mi ale pomalu docházelo, co se stalo. Chtěla jsem ale stihnout lednové mistrovství světa. Nestihla jsem ho…

Připouštěla jste si, že byste se k tomu sportu už nikdy nemusela vrátit, nebo jste pořád věřila, že to půjde?

Od začátku jsem věřila, že to půjde. Po každém probuzení jsem si říkala, kdy zase zajdu poprvé na trénink. Ležela jsem měsíc na ARO na kapačkách, ale doktorů jsem se pořád ptala, kdy už to bude a pustí mě domů, protože jsem věděla, že hned poté začnu trénovat a dostanu se do toho.

Co na tento váš přístup říkala vaše rodina a doktoři? Sdíleli váš optimismus, nebo vás spíš vraceli na zem?

Doktoři mi hned od začátku říkali, že vůbec nemám počítat s tím, že se k tomu někdy vrátím. Říkali, že pokud začnu někdy trénovat, tak nejdříve za dva roky. Bojové sporty, kde jsou časté údery do hlavy a kopání nohou, kterou mám zlomenou, měly být úplně vyloučené. Moje rodina mě v tom podporovala. Taťka za mnou jezdil každý den do nemocnice. On věřil, že se vrátím, protože mě zná.

Související obsah

A co trenéři?

Když jsem poprvé začala chodit na box do Krnova, kde jsem mohla jakž takž skákat po jedné noze, tak z toho trenér taky nebyl úplně nadšený, ale něco málo mě nechal dělat. V Ostravě mě trenéři v lednu vyhazovali, protože jsem musela začít rehabilitovat. V březnu jsem už začala chodit častěji, ale pořád se jim to úplně nelíbilo. Až pak jsme jim s taťkou donesli nějaké papíry, že mám hlavu v pohodě, tak to bylo lepší.

Alespoň podle fotografií byla vaše zranění dost vážná. Jak probíhala rekonvalescence, že jste se z toho dokázala tak rychle dostat?

Nejdříve jsem byla měsíc na ARO a pak dva týdny na dětském oddělení. Hned, jak jsem přišla domů, domluvila jsem si trenéra ve fitku, jenž mi vytvořil tréninky, které jsem mohla začít dělat. Chodila jsem tam s berlemi a límcem kolem krku. To trvalo asi dva nebo tři měsíce. Následně jsem začala trénovat i box a samotné MMA.

Veronika Zajícová | Zdroj: Veronika Zajícová (Se svolením)

Svůj první zápas po nehodě jste měla letos v létě na Dni bojovníků. Byla jste nervózní? Bylo to pro vás hodně emotivní?

Byla jsem hodně nervózní, protože to byl můj první zápas po nehodě. I kvůli té nehodě mě hodně lidí znalo, tak jsem se bála, že prohraji. Ale pak mi došlo, že by se nic tak hrozného nestalo. Nakonec jsem ale vyhrála. Měla jsem starší a velmi dobrou soupeřku. Myslím, že pak po mém zápase byl asi největší aplaus. To bylo pěkné.

Vzpomenete si, jak ten zápas probíhal?

Neměla jsem pořádně natrénováno. Alespoň ne tak, jak jsem zvyklá. Když už jsem byla v ringu, uvědomila jsem si, jak mám boxovat, a bylo to v pohodě. Celý zápas jsem přesvědčivě vyhrála 3:0, takže to bylo super.

Svoji premiéru jste tedy měla v boxu?

Ano, v boxu. Trenér mě ještě nechtěl pustit na MMA, protože jsem moc nekopala.

Související obsah

První MMA zápas po nehodě tedy přišel na mistrovství Evropy v Tbilisi?

Ano. Trenér mě tam původně ani nechtěl dávat, protože mi říkal, že nemám pořádně natrénováno. Měla jsem za sebou velkou pauzu. Jsou tam navíc úplně jiné soupeřky, protože v GAMMA organizaci můžou zápasit i profíci. Kdokoliv se tam může přihlásit. Navíc já v noze ještě měla železo od kolene až dolů, k tomu navíc čtyři šrouby. Takže když mi soupeřka páčí nohu, tak se mi neprohne jako normálním lidem, ale zlomí se mi ve dvou bodech. Tím to bylo těžší, ale řekla jsem si, že i s tím rizikem do toho půjdu. A nakonec to dopadlo dobře.

Nehrozí, že kvůli těm zraněním budete mít do budoucna problémy? Nebo je to už bezpečné?

Co se týče hlavy a krku, tak si myslím, že je to bezpečné. Dostala jsem papíry, že je to v pohodě. Železo a šrouby by se už měly z nohy vyndat, doktoři mě k tomu uhání, ale já si to teď nemůžu dovolit, protože mám samé zápasy. V prosinci mě čeká mistrovství světa v Ázerbájdžánu. Po tomto mám v plánu si to nechat vyndat a doufám, že to proběhne v pořádku. Já to měla horší v tom, že mi museli rozřezat celou nohu od kolene až dolů, protože se při operaci něco pokazilo.

Jaká byla cesta na mistrovství Evropy? Bylo složitější dostat pozvánku kvůli tomu zranění?

Ano, nejdříve se mnou ani nebylo počítáno. Byla jsem ale docela neodbytná, a tak se mě mému trenérovi Kubovi Müllerovi zželelo. Když mi řekl, že mohu jet na mistrovství Evropy, byla jsem šťastná. Zároveň na mě ale padla tak trochu tíseň z velké zodpovědnosti. Bála jsem se, ať tam neudělám ostudu. Šlápla jsem si proto za krk a dala jsem tréninku ještě více než do té doby. Trénovala jsem dvakrát až třikrát denně.

Jak jste si to celé užila? Byla tam dobrá atmosféra?

Atmosféra byla skvělá. Mistrovství je už opravdu jiný level. Motá se kolem toho strašně moc lidí. Co se ale týká času mezi zápasy, tak to žádná velká sláva nebyla. Musela jsem totiž držet váhu. A to nejen já. Takže jsme si museli dávat pozor na to, co a kolik jíme. Také jsme se napařovali ve sprše a potili v "saunaobleku". Nebyl to moc příjemně strávený volný čas. Ale sledovat na místě zápasy a vnímat tu atmosféru, to byl neskutečný zážitek. A napětí před zápasy...

Jak samotný turnaj probíhal? Který zápas byl pro vás nejtěžší?

Na turnaji byl nejprve uvítací ceremoniál. Bylo tam nádherné vystoupení tamních tanečníků, kteří předváděli jejich tance a kroje. Hudba byla hodně emotivní. Hodně se mi líbilo, jak jsme se vzájemně s ostatními Čechy i Slováky podporovali. Doprovázeli jsme se k ringu. Také když někdo neměl zrovna zápas, pomáhal s přípravou tomu, kdo zápas měl. Procvičit, lapovat... Nejtěžší zápas pro mě bylo finále. Soupeřka byla dvojnásobná mistryně světa a mistryně Evropy. Bylo jí o dost více let než mně, takže byla velmi zkušená. Má i několik profi zápasů. Měla jsem z ní obrovský respekt. Při zápase bylo vidět, že má větší zkušenost se shazováním. Já jsem zase měla výhodu díky boxu, ve kterém jsem dobrá, protože k MMA jsem přešla právě z boxu. Bylo dobré, že když se jí podařilo mě shodit, tak jsem dobře a rychle reagovala, takže body jsem dostávala já.

Bylo to tedy vyrovnané?

Vůbec jsem si nebyla jistá výsledkem v průběhu těch kol. Takže jsem jela pořád na sto procent. Až po zápase jsem zjistila, že všechny tři kola jsem vyhrávala. A nakonec jsem ji ještě uškrtila a ona se vzdala. Bylo skvělé, že jsem vyhrála takovým způsobem. Zvlášť u boxu se často děje to, že se ten, kdo prohrál, cítí ošizený. Protože tam se vyhrává většinou jen na body. I proto mám ráda MMA, že se tam dá soupeř ukončit tak, že není pochyb o tom, kdo vyhrál. Že vás nemůže nikdo "obrat". Dříve, když jsem dělala jenom box, se mi stávalo, že mě někdo obral o vítězství.

Co pro vás samotné vítězství znamená?

Je to velká životní a nezapomenutelná událost. Není to jen jedno z mnoha vítězství. Až později jsem si uvědomila, jak moc je to důležité. A to nejen pro mě. Gratuluje mi spousta lidí, spousta lidí se mě na to ptá. Hlavně ale musím říci, že po tomto vítězství a po tom, co se mi podařilo v ringu soupeřku ukončit, jsem byla neskonale šťastná. Ne proto, že jsem vyhrála nad soupeřkou. Vnímala jsem v tu chvíli spíše, že jsem vyhrála sama nad sebou. Nad svými zraněními a svým osudem. To všechno se mi slilo v tu chvíli do pocitu obrovského štěstí, vděku, úlevy. Bylo to moc krásné. Mám ještě další cíle a snad i důležitější soutěže. Myslím ale, že toto mistrovství pro mě bude vždy jedinečné a zvláštní.

Vy jste se tam účastnila v klasickém MMA a MMA strikingu, kde jste nakonec vyhrála. Jaký je mezi těmito disciplínami rozdíl?

V klasickém MMA můžu soupeřku na zemi páčit, tahat a škrtit. Ale v MMA strikingu, když ji hodím na zem, tak si hned stoupáme. Na zemi neděláme nic. Je to jen postoj a klinčování. Uškrtit ji můžu akorát v postoji.

Která z těchto disciplín vám vyhovuje více?

Původně jsem si myslela, že je lepší MMA. Ve strikingu jsem si moc nevěřila, protože pořádně nekopu. Nakonec ten striking vyšel. Ale mám to tak napůl, záleží také na soupeřce.

Během své kariéry jste se měla možnost potkat třeba s Jiřím Procházkou, současným šampionem v MMA. Jaké to bylo?

Jiří Procházka na mě velmi dobře zapůsobil. Povídali jsme si, popsala jsem mu, co mě všechno čeká. On mi řekl, že jsem dobrá, a popřál mi, ať mi to všechno vyjde. To samé já jemu. Působil na mě velmi sympaticky. Moc mu fandím. Teď ho čeká odveta. Věřím, že ji zvládne.

Potkala jste ještě nějaké jiné osobnosti ze světa MMA?

O prázdninách jsem byla v Irsku, konkrétně v Gymu SBG, kde trénuje Conor McGregor a hodně lidí z UFC. Potkala jsem se tam s Lucií Pudilovou. Jelikož jsme byly obě Češky, tak jsme začaly spolu spárovat. Ona v té době měla měsíc před zápasem v UFC, tak nás dal trenér k sobě. Říkal, že si mě všiml a jde mi to, protože postoj umím dobře. Měla jsem z toho radost, bylo to dobré.

Vy sama byste se chtěla MMA věnovat také profesionálně? Jaké máte cíle?

Určitě. Tato setkání mě motivují ještě více. S Luckou, která bojuje v UFC, jsem dokázala spárovat a říkala mi, že jsem v mojí váze dobrá. Na mistrovství Evropy jsem bojovala se soupeřkami, které měly všechny za sebou profi zápasy. Ve finále jsem porazila dvojnásobnou mistryni světa a mistryni Evropy. To mě také motivovalo. Můj cíl je, abych vyhrála pás v UFC. Takže bych se tam chtěla co nejdříve dostat. Už teď v prosinci bych měla mít první profesionální zápas na RFA.

Jak složitá je cesta k profesionálním zápasům?

Je to hodně složité. Musím pořád makat a trénovat dvakrát denně. Na tréninky navíc dojíždím až do Ostravy nebo do Havířova. Trvalo to dlouhou dobu, než mě mohl trenér přihlásit mezi profíky. Ale v prosinci by to už mohlo konečně vyjít.

Můžete už prozradit, s kým se v RFA utkáte?

To právě ještě nevíme. Hledáme soupeřku.

Související obsah

Co pro vás ten zázračný comeback znamená? Bude to pro vás do budoucna výhoda, že vás to ještě více posílí?

Znamená to pro mě hodně. Cítím se lépe, protože pro mě hodně znamená, že jsem to dokázala. Dosáhla jsem svého cíle, kdy jsem si po probuzení řekla, že budu zase trénovat a budu nejlepší. Rok po nehodě mě čeká mistrovství světa a první profi zápas. To pro mě znamená mnohem víc, než kdyby se mi ta nehoda nestala.

Vy ještě studujete střední školu, jak se vám s ní daří skloubit sportovní kariéru?

To už je trochu horší. Studovala jsem cestovní ruch, mohla jsem být letuškou. Oproti ostatním školám, co jsem porovnávala s kamarády, to tam bylo dost těžké. Nestíhala jsem se učit, a navíc mi pak odmítali dát individuální program. Hrozilo mi, že budu neklasifikovaná a musela bych opakovat. Tak jsme se s taťkou rozhodli, že přejdu na jinou školu. Tak jsem nastoupila v Krnově do automobilní školy, kde mi individuální program dají. Ale mám to teď hektické, protože chci jít rovnou do třetího ročníku, tak budu muset udělat zkoušky. Učím se všechny odborné předměty, které jsem doposud vůbec neznala. Nikdy jsem se nevrtala v autech. Teď jsem na praxi. Učí mě tu měnit brzdy, tlumiče a tak. Jsem na oboru autotronik s maturitou. Jde mi hlavně o tu maturitu, abych mohla potom dělat trenéra.

Baví vás to? Jaký máte vztah k autům?

Je to velký rozdíl přejít z letušky k autům. Předtím jsem měla praxe na letišti, kde bylo všechno takové čisté, a teď jsem v montérkách, rejpu se v autech a jsem celá špinavá. Ale baví mě to. Jen mě mrzí, že mám na to takovou chvilku, abych dva roky dohnala za měsíc. Doufám, že ty zkoušky dám. Hned, jak přijdu z tréninku, tak se učím. Je toho moc.

A co na vaše úspěchy v MMA říkají spolužáci?

Učitel mi říkal, že hned o mně věděla celá škola. Všichni mě znají a já neznám nikoho. Je to dobré. Doufám, že ke mně budou i trochu tolerantnější při zkouškách (směje se).

TN.cz
Voyo

Sledujte Nova Sport ve full HD na Voyo.cz

Důležité Události