Nová Metallica: škola metalu i rutiny

V pátek vyšla nová Metallica. Jak Death Magnetic zní?

Death Magnetic! Největší rocková událost letošního roku? Pokud Axl Rose nevydá dlouho slibovanou Chinese Democracy, tak je nová deska Metallicy rozhodně nejočekávanějším albem roku 2008.

Sanfranciská čtveřice tvrdila o albu, které vtrhne do obchodů o dnešní půlnoci, že je návratem ke kořenům. Při poslechu více než sedmdesátiminutového počinu je jasné, že se kapela skutečně vrátila do osmdesátých let.

Místy možná více než by sama chtěla a než by bylo zdrávo.

Kapela zřejmě pochopila, že po plytkém a zvukově skutečně nevydařeném St. Anger nemá moc na vybranou. Pokus o další experimentování by způsobil odliv fanoušků, zatímco návrat k osvědčené klasice je víceméně sázka na jistotu.

Na Death Magnetic jsou jasně slyšet odkazy na klasická díla Master Of Puppets nebo ...And Justice For All s decentním přihlédnutím k multiplatinovému Černému albu.

Ve srovnání s těmito klasickými díly ale na nové desce chybí zásadnější hit typu (Sanitarium) Welcome Home, Enter Sandman nebo dokonce Nothing Else Matters, který by desku více přiblížil posluchačům komerčních rádio stanic.

Fanoušci klasické Metallicy ovšem budou spokojeni. Brilantní technika všech hráčů dostává nejvíce prostoru od roku 1988, což je bohužel někdy na úkor písniček, protože jejich stopáže sahají až k deseti minutám a proposlouchat je celé je leckdy docela velké sousto.

That Was Just Your Life 

Jeden z nejlepších okamžiků Death Magnetic a celkově celé kariéry Metallicy. Zlověstné úvodní kytary navazující na Enter Sandman nebo Battery přecházejí s hromovými údery Ulrichových bicích do vražedného tempa, kterému vévodí štěkavý Hetfieldův hlas. Celkově by tato skladba mohla stát klidně na Master Of Puppets nebo ...And Justice For All a i tam by patřila mezi poklady.

The End Of The Line 

Technická souhra Hammetovy a Hetfieldovy kytary je někdy obdivuhodná. Ukázka nejlepšího thrashmetalu poloviny osmdesátých let nesoucí v sobě jasné stopy po vlivech Pána loutek.

Ke slovu se zde dostává i lyričtější poloha Metallicy, kdy po šesti minutách běsnění vstoupí do hry akustická kytara a Hetfieldův potemnělý hlas, který ve zběsilém finiši znovu exploduje do výšin.

Broken, Beat And Scarred 

Po prvních dvou věcech trochu bezbarvá skladba, kterou zdobí orientální kytarové motivy, jenž se proplétají celou její délkou. Ale nic objevnějšího nepřinášejí.

The Day That Never Comes 

One model roku 2008. Krásná melodická akustická kytara s neškodným vokálním projevem se podle někdejšího šlágru One láme v refrénech do burácivých riffů v monstrózních aranžmá.

Místy dokonce dosahuje kvalit své dvacet let staré předchůdkyně a když si člověk odmyslí i ty vykradené postupy (kulometná souhra kytar a bicích v závěrečné části použitá skoro na chlup stejně právě v One), dojde k názoru, že se The Day That Never Comes stane skutečnou klasikou nové desky.

All Nightmare Long 

Rozbuška sahající až k debutu Kill´Em All. Tvrdé kytarové spodky podporuje Hammet sólující napříč celou písničkou. Jen nosnější refrén chybí.

Cyanide 

Melodičtější poloha Death Magnetic. Právě zde Hetfield dokazuje jak velký krok za pětadvacet let od debutové desky jako pěvec ušel. Cyanide bude na budoucích koncertech hrdě stát mezi klasiky z osmdesátých let.

The Unforgiven III. 

Pokus navázat na bestseller z roku 1991 vyšel tak napůl. Písni lze mít za zlé, že se svým názvem pokusí navodit atmosféru megaúspěšného bezejmenného alba, což se ale nedaří. K dobru lze autorům připsat, že se ve třetím pokračování Nesmiřitelných vrhli cestou, která jen otrocky neopisuje úspěšný model. Tato skladba měla prostě nést jiný název...

The Judas Kiss 

Nevýrazná věc, kterou zachrání v polovině stopáže hlukové stěny po vzoru Marilyna Mansona a pokřivené kytarové sólo, které se rozjede úprkem k výsledným osmi minutám.

Suicide And Redemption 

Kdeže časy The Call Of Ktulu nebo Orion jsou...Suicide And Redemption je instrumentálka odnikud nikam a při své desetiminutové délce působí spíše úmorně.

My Apocalypse 

Závěrečná mlátička po vzoru Damage Inc. a Dyers Eve, která, stejně jako tyto dvě skladby, bude fanoušky na koncertě hodně žádána. Opět dokazuje, že Metallica současnosti má obrovskou sílu, přestože komerční úspěch Černé desky nezopakuje, ale v konkurenci obstojí se ctí.