Mohou úředníci opravdu všechno?

Spravedlnost a pilná práce českých úřadů.

Seděl jsem v návštěvní místnosti Jakartského vězení a čekal na přijetí. Dlouhou chvíli jsem si krátil čtením Fauny číslo 5/2009. Jako první jsem začal číst článek Jiřího X. Doležala Psychoželva Leesa... ten mě inspiroval k napsání tohoto příspěvku. Myslím, že moje zkušenosti s Českou inspekcí životního prostředí (dále jen ČIŽP), konkrétně s inspektorkou P.Ř. stojí za to, abych se o ně podělil. Před více jak 10 lety provedla inspekce prověrku mého chovu a P.Ř. provedla fotodokumentaci mých papoušků. Zajímala se také o můj chovný pár Aratingů žlutých, tak jsem jí otevřel budku a ukázal tři mláďata. Následně bohužel vystresovaný pár jedno z mláďat zabil. Inspekce nicméně skončila zápisem a vše se zdálo být v naprostém pořádku. Za nějaký čas jsem obdržel poštou oběžník pro kroužkovatele spolu s informačním zpravodajem České společnosti ornitologické, v němž byl vložen časopis „Volná křídla“. K mému velkému překvapení jsem v něm nalezl článek inspektorky P.Ř. o pašování papoušků, u kterého byly otištěny snímky z mojí ptáčárny pořízené při inspekci. Nereagoval jsem na to, ale ČIŽP u mě ztratila na důvěryhodnosti. Netrvalo dlouho a inspekce opět ohlásila svojí návštěvu. Ihned jsem odepsal, že je do svého chovu již nepustím, vzhledem k tomu, co se stalo a pokud budou trvat na kontrole, tak budu celou věc řešit soudní cestou. Od té doby jsem o inspekci již neslyšel. Nevím, jaký dopad to na paní P.Ř. mělo, ale dovedu si představit jakou zášť a nenávist k mé osobě cítí. Měl jsem se však o tom v budoucnosti dozvědět.

Na začátku loňského roku se mi doneslo, že se o mě opět začíná zmíněný úřad zajímat, ale nevěnoval jsem tomu bohužel pozornost. V březnu loňského roku jsem spolu s mojí přítelkyní neodolal neuvěřitelně levné nabídce jedné cestovní kanceláře a nakoupil zájezd do do Fortalezy v Brazílii. Cestování je jedním z mých koníčků a byl jsem rád, že poznám Brazílii, kterou jsem předtím NIKDY nenavštívil. Těšil jsem se, že se podívám do přírody a budu fotit ptáky. Ale náš delegát mi to důrazně nedoporučil. Říkal, že pohybovat se s půlmetrovým objektivem je o život, vzhledem ke kriminalitě, která je zde velmi vysoká. Tak jsme zůstali u hotelového bazénu nebo na pláži před ním. Pouze jednou jsme jeli na zájezd organizovaný cestovní kanceláří do nedalekého pohoří. To však nenaplnilo moje fotografická očekávání. Využil jsem také mého pobytu v Brazílii k tomu, abych telefonicky zkontaktoval jakéhosi Tomáše, původem z ČR, na kterého jsem dostal kontakt před odjezdem od mého známého. Prý mluví údajně perfektně portugalsky, má zájem dovážet do Brazílie pštrosí peří, líhně pro ptačí farmy a zajímá se také o chov ptactva. Viděl jsem v tom obchodní příležitost, neboť moje firma má obchodní zastoupení německé značky Grumbach. Informoval mě o velkém počtu chovatelů a ptačích farem, které prahnou po kvalitních líhních. Později se také zmínil o možnostech získat nějaká vejce. Předstíral jsem zájem, ale nedozvěděl jsem se nikdy nic konkrétního. Již delší dobu se zajímám o tyto informace, protože se chystám v penzi napsat knížku o papoušcích, kde bude zhodnocen vliv legálního i nelegálního obchodu a vliv změn životního prostředí na populaci papoušků. Podle mých dosavadních informací nemá obchod s ptactvem, s výjimkou několika druhů, žádný negativní vliv. Pokud domorodec objeví dutinu s mláďaty a nemá výhodnější nabídku od chovatelů, tak je prostě sní. Tak je tomu bohužel od nepaměti. Zato zcela zdrcující vliv na populaci papoušků má kácení pralesů v mnoha zemích světa. O tom se však nemluví, protože z obchodu se dřevem plynou obrovské prostředky. Například v Indonézii na ostrově Sumba, bylo již vykáceno 94% pralesa a kakadu žlutolící sumbský je na vyhynutí, protože nemá dostatek přírodních dutin, kde by zahnízdil. Zbytek populace tohoto kakadu je odhadována na 150 kusů. Moje firma Anima CZ proto sponzoruje akci na záchranu tohoto druhu. Po dohodě a ve spolupráci s vedením Národního parku jsme zde spolu s mým kolegou vyvěsili v srpnu loňského roku prvních 20 budek. V tomto projektu budeme pokračovat i nadále. Ale o této akci se podrobně zmíním v některém z dalších článků.

Blížil se čas návratu z naší dovolenév Brazilii a něco mi říkalo, že budu v Praze očekáván. Abych nezklamal očekávání, zakoupil jsem v samoobsluze alespoň několik křepelčích vajec. Odletěli jsme z Fortalezy charterovým letem do Prahy. Hned jsem poznal, že mě má předtucha nezklamala. Už od letadla jsme byli doprovázeni dvěma muži a ostře sledováni až k východu. Pod záminkou hledání drog jsme se museli podrobit důkladné osobní kontrole. Bylo to po 3. hodině ranní. Kontrolu, která trvala asi 90 minut, provádělo na již liduprázdném letišti asi 10 lidí. Když jsem vycházel z osobní prohlídky, objevil se pan K.s paní P.Ř. z ČIŽP, která seškrabávala nehtem a později nožíkem skvrny z mé naplánované křepelčí snídaně ve snaze vyrobit z nich bílá vajíčka papoušků. Muselo to být pro ní obrovské zklamání a zmobilizovaná jednotka jí také asi nepoděkovala za příjemně prožitou noc. To jsem si to u ní zavařil podruhé.

Po návratu jsem zkontaktoval paní Kaiser z firmy Grumbach, která mi oznámila, že v Brazílii nemá žádného zástupce a mojí aktivitu dodávat místním chovatelům líhně velmi uvítala. Také jsem viděl příležitost exportovat Animou CZ vyráběná krmiva pro ptáky na obrovský brazilský trh. Využil jsem cesty mého známého do Ria a poslal jsem po něm balík katalogů, který jsem za tímto účelem z firmy Grumbach obdržel. Dal jsem mu též k dispozici svojí kreditní kartu, neboť nosit hotovost v brazilských městech je velmi nebezpečné. Dostal jsem totiž zprávu, že má o spolupráci zájem firma Siomara ze Sao Paula. Obdobně se snažím pomáhat farmě Anak Burung Tropikana z Bali. Od doby výskytu ptačí chřipky farma živoří a mnohokrát hrozilo, že budou muset papoušky usmrtit. To bych nepřenesl přes srdce. Vždycky se nám podařilo sehnat nějaké finanční prostředky a tuto tragédii odvrátit.

Firma Siomara z Brazilie měla, dle zprávy kterou jsem dostal, o spolupráci zájem. Bylo proto nutné zaplatit licenci na dovoz a zřídit karanténu. K tomu měly sloužit finanční prostředky, které jsem poskytl. Nakonec z této spolupráce sešlo, jen jsem přišel o peníze a utvrdil jsem se v přesvědčení, že Tomáš i můj známý nejsou solidní. Zhruba loni v červnu jsem na celou záležitost raději zapomněl.

V polovině března letošního roku jsem, při své cestě po Indonésii, kde jsem na ostrově Flores bezvýsledně pátral po Lorikulovi rudohrdlém (Loriculus flosculus) ve snaze zaplnit další bílé fotografické místo, jsem na internetu našel zprávu o zatčení Tomáše N. Pomyslel jsem si, že boží mlýny přece jen melou, ale to jsem ještě nevěděl, k jakému bezpráví dojde. Dne 23. 3. 2009 jsem byl při návratu domů zatčen na letišti v Denpasaru na na ostrově Bali a uvězněn. Důvodem byl zatykač, který na mě vydala brazilská policie. V cele nás bylo 26, nicméně jíst rukama z papíru a spát na holé zemi jsem naučil již při vyvěšování budek na Sumbě. Policie mi oznámila, že budu deportován do Brazílie, protože mě údajně Tomáš při výslechu ve vězení v Riu označil jako svého šéfa. Při mém výslechu policisté poznali, že s obviněním brazilské policie není něco v pořádku. V Brazílii jsem byl totiž jen jednou a nikdy jsem se s Tomášem fyzicky nesetkal, natož abych mu šéfoval. Dovedu si však představit, jak v Brazílii probíhá výslech, při kterém byl Tomáš pravděpodobně donucen k tomuto obvinění a označení mojí osoby za dlouho hledaného šéfa překupníků a hlavy nelegálního obchodu s ptáky světového rozsahu. Mohu spekulovat, že se sám chtěl vyvinit a možná se domníval, že instituce v České republice uchrání nevinného občana před lživým nařčením a nedojde tedy nikdy ke konfrontaci. Nevím, jakou moc měl a má jeho skutečný boss, ale jedno je jisté. Kdyby Tomáš udal pravé jméno skutečného vůdce této ilegální skupiny, přišel by zcela jistě o život.

Po mém uvěznění v Indonézii jsem se dozvěděl, že ČIŽP vyslala do Brazilie svého agenta aby spolupracoval s brazilskou policií na obvinění českých občanů. V České republice pracovala na této akci právě P.Ř. Výsledkem této „spolupráce“ je fakt, že brazilská policie čekala se spuštěním celé akce s krycím názvem Oxossí na můj odlet do Indonézie. Český právní řád, jak jsem se později dozvěděl, totiž nepřipouští vydání českého občana z ČR do Brazilie.

Ihned po mém zatčení se na internetu se objevily zprávy, že jsem vůdce 700 členné skupiny mafie pašeráků. Smutné na tom všem je, že pravděpodobná hlavní dodavatelka informací utvrdila Interpol, že jsem opravdu trefa do černého. Čelím křivému obvinění z pašování desítek mláďat arů Anodorhynchus leari. Stále nevím, co se mnou bude, jestli se vrátím domů nebo jestli mě indonézská vláda vydá do Brazílie. Vyšetřování sedmi set lidí bude trvat roky a o to opravdu nestojím. Jediné, co mi opravdu chybí, jsou moje děti a přátelé.

Tento článek bude přeložen i do angličtiny a tak se o strašlivé lidské nenávisti a pomstychtivosti jedné paní z českého úřadu, které byla svěřena moc, dozví opravdu mnoho lidí. Uveřejněním mého příběhu jsem si to u ní „zavařil“ již napotřetí a nejspíš se mi díky svému postavení postará o doživotí.

S pozdravem váš dopisovatel z Jakarty

Luděk
Hovorka

P.S. Pan Hovorka nebyl nikdy trestán, nikdy nebyl přistižen při jakémkoli pašování a v Brazilii byl jen jednou v životě s organizovaným zájezdem. Je chovatelem a podporuje přežití divokých ptáků v místech, kde bylo zničeno jejich přirozené prostředí. Jeho jediným proviněním je to, že se nenechal šikanovat od inspektorky ČIŽP. Mohou u nás někteří úředníci opravdu všechno?