Jak Hitler přežil smrtící útok Valkýry

Zdroj: TN.cz

20. července 1944 se měly změnit dějiny Německa. Obratu ale zabránila noha masivního dubového stolu. Hitler atentát přežil.

Aktovku s bombou přinesl do Hitlerova hlavního stanu hrabě Claus von Stauffenberg, vysoký důstojník, uznávaný jako hrdina, jinak také člen spiknutí s cílem odstranit Adolfa Hitlera.

Stauffenberg byl důstojník generálního štábu, pocházel ze staré aristokratické rodiny. Do armády vstoupil ještě před nástupem nacistů k moci a po roce 1933, stejně jako většina, přísahal věrnost Hitlerovi.

Jeho mínění o nacistech a hlavně Hitlerovi se v průběhu války stále zhoršovalo. Ještě před velkými porážkami německých vojsk, v roce 1942, se o válce vedené Hitlerem v kruhu blízkých vyjadřoval jako o "nesmyslném zločinu“.

Zdroj: TN.cz

V roce 1943 byl Stauffenberg vážně zraněn na africkém bojišti. Přišel o levé oko, pravou ruku a dva prsty na ruce levé. Nastoupil službu na armádním velitelství v Berlíně a byl povýšen na plukovníka. Na velitelství bylo víc důstojníků smýšlejících o Hitlerovi podobně jako on. Netrvalo to dlouho a plán spiknutí byl na světě.

Stauffenberg se z titulu své funkce účastnil porad velení v Hitlerově hlavním stanu Wolfschanze (Vlčí doupě) ve východním Prusku. Cílem spiklenců bylo odstranit nejen Hitlera, ale i další hlavní nacisty – Himmlera a Göringa. Kvůli jejich nepřítomnosti podle některých spekulací neodpálil Stauffenberg dříve než 20. července, i když ji s sebou měl ve Wolfschanze už dříve.

Himmler ani Göring ve vůdcově hlavním stanu nebyli ani 20. července. To už ale Stauffenberg nemohl čekat. Spojenci otevřeli druhou frontu, na východě Němce tlačili Rusové. Byl nejvyšší čas něco udělat.

Spiklenci sdružení v tajné organizaci Schwarze Kapelle (Černá kapela) chtěli pro následný převrat využít plán, který měl samotný Hitler pro případ převratu nebo občanských nepokojů. Počítal s tím, že velká německá města obsadí záložní armáda, která se ujme moci do doby, než se situace uklidní.

Plán se jmenoval Valkýra a spiklenci si do něj přidali jen pozatýkání hlavních vůdců NSDAP a SS. Počítali s tím, že ve velení záložní armády jsou jejich lidé, kteří zatýkání odůvodní jako účtování se zrádci, kteří zabili Hitlera. Spiklenci byli připraveni na převzetí moci, mezi desítkami členů Černé kapely byli důstojníci, diplomaté i právníci. O konci války chtěli vyjednávat se západními mocnostmi, počítali ale s tím, že s Hitlerovou smrtí válka skončí úplně.

20. července 1944 dorazil Stauffenberg do hlavního stanu. Měl dvě dostatečně silné bomby, které stačilo jen načasovat. Na umístění náloží do aktovky měl ale s pomocníkem jen málo času. Proto nakonec do poradní místnosti odešel jen s jednou aktivovanou kilogramovou bombou.

Kvůli zranění špatně slyšel, mohl si proto bez toho, aby vzbudil podezření, vyžádat místo v Hitlerově blízkosti. Aktovku položil na zem, asi metr a půl od vůdce. Chvíli se věnoval poradě, pak z místnosti odešel. Ani to nebylo neobvyklé, důstojníci se od stolu vzdalovali často třeba kvůli vyřizování telefonů.

Když se deset minut před třináctou hodinou ozval výbuch, byl Stauffenberg spolu s dalšími třemi spiklenci na cestě k letadlu do Berlína. Mysleli si, že exploze Hitlera určitě zabila. Netušili, že někdo z účastníků porady aktovku s bombou odsunul za nohu těžkého dubového stolu, která explozi směrem k Hitlerovi utlumila.

Čtyři lidé ze čtyřiadvaceti v bunkru zemřeli, skoro všichni přítomní byli nějak zraněni. Někteří byli popálení, jiné zranili trosky. Jen dva lidé vyvázli prakticky nezraněni, jedním z nich byl vůdce. Hitler měl jen pár škrábanců a protržené ušní bubínky. Kdyby Stauffenberg dal do tašky obě nálože, nepřežil by v bunkru zřejmě vůbec nikdo.

Spiklenci netušili, že vůdce přežil a Stauffenberg vydával rozkazy podle plánu operace Valkýra. Armáda zatýkala nacistické pohlaváry pod záminkou potlačování převratu. Z Vlčího doupěte ale začaly přicházet zprávy, že Hitler žije, a plán se začal zadrhávat. Hitler zatím ve Wolfschanze přijal italského vůdce Mussoliniho.

Spiklenci v Berlíně navíc postupovali chaoticky, úplně vynechali některá strategicky důležitá místa, například rozhlas. Do Berlína se mezitím dostaly rozkazy přímo od Hitlera a jemu věrní přebrali iniciativu, později se zpráva o neúspěšném atentátu objevila i v rozhlase. Hitler připisuje své přežití "prozřetelnosti". Do večera byli všichni spiklenci zatčení. Nejdůležitější z nich byli hned popraveni. I Stauffenberg.

Během několika dní gestapo pozatýkalo i zbývající spiklence. Soud je v drtivé většině poslal na šibenici. Ústupek učnil Hitler jen v případě známého polního velitele Erwina Rommela. O jeho účasti na plánu odstranit vůdce se národ nesměl dozvědět. Rommel dostal šanci, aby ukončil život "dobrovolně“ jako důstojník. Měl i státní pohřeb.

Podívejte se na dokument o operaci Valkýra:

Stauffenberg a další "muži 20. července“ chtěli zabránit ztrátám milionů lidských životů ve válce, která podle nich byla už prohraná a zbytečná. V cestě jim stála nešťastná shoda okolností a nepřejících náhod. Kdyby se atentát povedl, pravděpodobně by nezemřely čtyři miliony Němců, jeden a půl milionu Sovětů a statisíce Britů, Američanů, vězňů koncentračních táborů a lidí na okupovaných územích. Tolik obětí si vyžádala válka od 20. července 1944 do kapitulace Německa 8. května 1945. Německá města byla zničena bombardováním a boji, Německo se ocitlo na kolenou. Tomu všemu chtěli "muži 20. července“ zabránit.

Za svou věc zaplatili životem. Ani po v poválečném Německu se ale jejich odkaz dlouho nedočkal ocenění. V NDR je komunistická strana nazývala reakcionáři a americkými agenty. Na západě rozdělené země ještě počátkem šedesátých let měl každý čtvrtý Němec spiklence za zrádce. Dokonce i kancléř Konrád Adenauer zabránil návratu diplomata Ericha Kordta, který se v akci angažoval, na ministerstvo zahraničí s tím, že "už jednou zradil svého šéfa“. Demokraté a humanisté později zase tvrdili, že mezi spiklenci byli antisemité a váleční zločinci.

Náhled na muže 20. července se změnil až o několik desetiletí později. Jejich tváře se dostaly na poštovní známky a jména spiklenců proti Hitlerovi dnes nesou už i ulice německých měst.