Sajdkárová expedice Blue Land 2009 (II.)

Na tradici vozíčkářských sajdkárových expedic navázala v letošním roce další dobrodružná cesta. A cíl? Zdolat ty nejvyšší sjízdné cesty světa a zažít opravdu drsné podmínky cestování s motocyklem.

Technická závada

Ráno oblékáme nepromoky, subtropický déšť buší do všeho okolo, připadáme si jako ve filmech z Vietnamu. I tady je monzunové období a naší jedinou záchranou jsou blízké Himaláje, které veškerý déšť spolehlivě zastaví. Nicméně prvních 70 kilometrů musíme absolvovat v bahně. Naše cesta vede nad vysokými útesy proti proudu řeky Satluj.

Kvůli náročným podmínkám částečně odchází tlumič, sajda tak jede nakloněná a táhne nás do řeky neskutečnou silou. Na nejbližší zastávce po několika desítkách kilometrů se snažíme sajdu s pomocí Petra a Milana ze Vsetína opravit. Ptáme se mechaniků na náhradní tlumič, protože tenhle se nejspíš velice brzy odporoučí do věčných lovišť, ale dostane se nám odpovědi, kterou pak slýcháme poměrně často – náhradní díl není a nebude. Petra napadá udělat provizorní spojení natvrdo a Radek následně dohaduje v Excelent Auto Parts svaření jeklu s kusem trubek, což má posloužit v případě prasknutí tlumiče. Mechanici moc nevědí, co vlastně chceme, ale vše je nakonec vyrobeno a máme s sebou náhradní díl pro případ nouze.

PRVNÍ DÍL O SAJDKÁROVÉ EXPEDICI

Cesta pokračuje přes Jeori nádhernou scenérií řeky Satluj do Sarahanu – sídla bhušarských rádžů. Motorka se sajdkárou vzbuzuje rozruch všude, kam přijedeme. Indové to moc neznají, a tak se v mnoha očích zračí úžas a touha svézt se s tou neznámou věcí.

Nástrahy velehor

Další den vyrážíme ze Sarahanu do Sangly, cestou, která vede pořád nad srázy řeky Satluj. Indové zde budují velké přehrady, a tak jedeme desítky kilometrů přes rozsáhlá staveniště. Už i na mne dopadá únava a začínám si pomalu zvykat na pohledy dolů do údolí. Ze Sangly do Naka nás cestou zdržely čtyři závaly a vzhledem k prašnosti celé cesty máme prach snad úplně všude. Vesnička Nako leží ve výšce 3800 metrů, kam sajda sice pomalu, ale bez větších problémů vystoupala a zde se začínají dostavovat také první zdravotní obtíže.

Večeře je v tibetském stanu a já poprvé lezu po kamenitých schodech. Druhou část již absolvuji na vozíku a kluci mi pomáhají. Tento den byl plný nebezpečí, Jirka navíc zapomněl, že se jezdí vlevo, a srazil se s náklaďákem. Naštěstí přežil jen s naraženinou.

Ráno vyrážíme vstříc místu největších závalů, kde stále panuje obava, že se budeme muset vrátit zpět na silnici do Manali. Naštěstí je ale vše průjezdné, a můžeme tak pokračovat dle původního plánu a zkusit si také první ledovcové brody. Hned ten první je hodně hluboký, ale sajdkára ho zvládá bez obtíží, stejně tak většina motorek.

Únava materiálu

Cesta do Tabo je nádherná, jen už pořádně pociťuji čím dál větší únavu a různé malé bolístky. V Tabo spíme opět v klášteře, kde je úžasná atmosféra a také kupujeme první suvenýry. Cestou do Tabo nás odchytil dokonce i místní fotograf a vyfotil si nás do místního plátku.

Další etapou je cesta z Tabo přes klášter Ki Gompa do druhé nejvýše položené vesnice Kibber ve výšce 4060 m. n. m., kde bychom měli spát. Vzhledem k tomu, že několik účastníků výpravy trpí střevními potížemi, vracíme se zpět do Kazy. Cestou dolu z Kibberu jsem si všimla prasklé spojné trubky mezi sajdou a motorkou, a tak se vracíme dolů hodně pomalu. Mechanici sice zajistili svaření, ale i tak usedám druhý den do sajdy s jistou nedůvěrou.

Vyrážíme směr Chantru a čeká nás náročný přejezd pasu Kunzum La. Ještě před dosažením průsmyku nás definitivně opouští tlumič a pero letí kamsi do neznáma. Nasazujeme svařený jekl připravený pro tento případ a stoupáme po hodně kamenité cestě dál až do výšky 4551?m. n. m. na Kunzum La. K vidění tu jsou klasické čorteny pro kolemjdoucí, všude vlají tibetské praporky a najdete zde mlýnky i modlitební monumenty.

Aby toho nebylo málo, cestou dolů z průsmyku nám padá tlumivka výfuku a máme prázdné zadní kolo u motorky. Kromě hlídání svařované součásti tedy další komplikace se sajdou. Po drobných opravách už mechanici nemají žádnou náhradní duši, a tak přišla ke slovu sada na lepení Otto Bock, kterou si vozím s sebou na kola od vozíku. Dnes nás také poprvé čeká spaní nadivoko, v improvizované garáži u mostu, dokonce i se stahovací roletou...

Nejvyšší silnicí světa

Přejezd do Chantru proběhl ve znamení brodů, kterých jsme projeli cestou asi sedmnáct. Všechna brodění proběhla v pohodě. Kde jsme uvízli, byl nablízku Petr a neváhal nám pomoci. Také naše další noc je ještě více romantická. Spíme v obrovském kulatém stanu, který slouží i jako hospoda a místo na pokec. Moc jsem toho ale nenaspala ani já, vzhledem k bolestem hlavy, ani Radek, který zase trpí střevními potížemi. Nicméně ráno pokračujeme dál, 165 kilometrů náročné jízdy terénem hraničícím s enduroparkem máme za sebou a před námi je královská etapa do Lehu. Ta měří celkem 250?km a na cestě překonáváme dvě horská sedla, jedno ve výšce 5060 a druhé v 5390 m. n. m. Těsně pod vrcholem sedmitisícovky Taglangla to ale sajda vzdává.

Svár povolil a nezbývá než pokračovat dál jinak. Díky Radkovi jedu kus cesty dál náklaďákem a po padesáti kilometrech přesedám do jeepu, který mě veze v koloně motorek až do hotelu Khayul. Radkovi se podařilo do Lehu dovézt rozbitou sajdu a zajistit opravu. Následující den je ve znamení odpočinku, nákupu suvenýrů a prozkoumávání Lehu.

Průsmyk Kchardung La

Radkovi se povedlo zprovoznit sajdu, a tak se cíl našeho putování přiblížil. Za Lehem vyjíždíme na prašnou cestu, jejíž četnými serpentinami míříme na nejvyšší průsmyk světa – Kchardung La. Po cestě nahoru mi kluci dělají čestný doprovod a Radek usedá do sajdy jako spolujezdec. Mám obrovskou radost, řídím sajdkáru v Himalájích na indické motorce a zdolávám metu každého motorkáře, cestu, která výš už nikam jinam nevede. Na vrcholu mne čeká indická delegace, se kterou se fotím a kolegové motorkáři mi blahopřejí k dosažení výšky 5680 metrů nad mořem. Večer oslavujeme lahví šampaňského a všichni máme radost, že jsme dosáhli cíle našeho motorkářského putování.

Kašmírem domů

Po zdolání Kchardung La navštěvujeme další den klášter Hemis a poté vyrážíme údolím Indusu směrem na Kašmír. Návštěvou kláštera Lamayuru se loučíme s buddhistickou částí Indie a vjíždíme do nepřátelského Kašmíru – všude samopaly, vojenské kontroly a opevnění. Připadáme si jako v Praze v roce 1968. Opouštíme také Himaláje a vjíždíme do roviny kolem Srinagaru, proslulé svými hausbóty a lekníny.

Povrch silnice je již mnohem lepší, asfaltový, o to více nás ale ohrožují Indové se svými vozítky a vozidly. V Jammu odevzdáváme sajdu a přesunujeme se vlakem do Dillí. Tam na nás čeká již sponzorské letadlo společnosti Turkish Airlines a na letišti v Praze se ocitáme 16. 8. 2009.
Expedice Blue Land 2009 skončila úspěšně, ujeli jsme 2360 km v náročném horském terénu a Indie nás překvapila, ohromila i dojala. Každé dobrodružné povaze mohu s klidným svědomím jen doporučit tuto cestu himalájskými průsmyky, kde jsme zažili nevídané. A indické Himaláje? Ty v nás zanechaly kupu nádherných vzpomínek na adrenalinovou dovolenou v sedle motorky.

Převzato z Českých motocyklových novin - ČMN 36/09 (autor: Jana Fesslová, David M. Bodlák, foto: Radek MC Outdoors)