SCALEXOVA GILOTINA se na rockové kolo hodně těšila. To je žánr, kde se láme chleba a paličky od bicích.
Inzerát
Inzerát
Rocková kola jsou ve všech soutěžích Superstar na celém světě velmi očekávaná. Soutěž jako taková totiž jede v podstatně popovějších liniích – ostatně původně se nazývala Pop Idol – a výlet do nefalšovaného rocku je velkým osvěžením. Také se ukáže, jaká energie se v soutěžících skrývá a zda mají na to, aby upoutali i trochu starší generaci než náctileté slečny.
V letošní Superstar jsou jména, která nepřekvapí a u kterých se kvalita už očekává, ale pak tu byli jiní, kteří už zklamali a u kterých jsem do poslední chvíle netušil, jak to dopadne. Třeba právě Miro Šmajda. Minule předvedl takové divadlo, že jsem jej jako rockera prakticky odepsal. Vrátil mi to i s úroky a donutil mě, abych vzal svoji oblíbenou fajfku a popílek si vysypal na své kadeře.
Ale copak já, mně stačí posypat si hlavu popelem a mám to za sebou. Ale co nebozí bookmakeři, kteří vypisují kurzové sázky na účastníky Superstar? Těm Miro musel pořádně zamíchat kartami. Podle mne totiž v rockovém kole suverénně převálcoval Martina Chodúra a zazpíval i o něco lépe než také výborný Jan Bendig. Když jsem pak slyšel ten frenetický potlesk, který si Miro vysloužil, řekl jsem si, že ty finálové výsledky zdaleka nejsou tak jasné, jak se ještě nedávno zdálo. Martin musí zabrat, aby si pozici jedničky udržel.
Tak se podívejme, jak nám ti naši superstáři zapěli v ”hudbě kamene a těžkého kovu”, jak jeden mizerný internetový překladač překládá heslo ”rockmusic and heavy metal”.
Ben Cristovao – American Woman (Lenny Kravitz)
Tohle byl doslova geniální výběr. Písnička, která je postavena na několika tónech a dá se na ní prodat Benova barva hlasu. Když se k tomu připočtou nulové problémy s rytmem, vyjde z toho docela solidní výkon. Problém ovšem je, že Ben prostě není rocker a bylo vidět, že to není jeho srdcovka. Oproti minulému kolu jsem se podstatně méně bavil, protože jakkoli to pěvecky zvládl, dechberoucí to nebylo a choreografie tentokrát byla horší než minule. Pořád musím trvat na svém názoru, že z Bena bude výborný playbackový zpěvák a tanečník. To ”a tanečník” je podstatné. Ben určitě neuchvátí zpěvem, musí k tomu dát přidanou hodnotu a to bude v jeho případě pohyb. Hodnotím šesti body z deseti – v porovnání s některými dalšími výkony tohoto kola to přeci jen perfektní nebylo.
Denis Lacho – Always (Jon Bon Jovi)
Ach ouvej, tohle nebylo ani trochu dobré a úplně se mi u toho kroutily uši a zkoušely samy sebe ucpat. Falešné v hloubkách i výškách. Kdo si pamatuje, jak špičkově to v první řadě české Superstar zazpíval Petr Poláček, ten nemohl být Denisovým výkonem uspokojen. Scházel naléhavý chraplák a jakýkoliv náznak procítěnosti. Jak se mi Denis v některých dřívějších věcech líbil, tak tohle byl naprostý krok mimo, to bylo nepovedené karaoke. Dávám dva body z deseti za snahu. Beztak, jak sám řekl, se tomuto žánru nikdy věnovat nebude. A jako sladkého popíkáře ho holky – ne však strejda Scalex – budou milovat.
Monika Bagárová – Hot'n'Cold (Katty Perry)
Písnička od Katty Perry byla rockovější, než jsem se původně obával, ale opět se ukázal Moničin problém s dechem a dlouhými tóny. Falešná intonace byla k nepřeslechnutí a já byl rád, že uši, zkroucené u Denise, se mi ještě přes reklamu nestačily narovnat, protože to ucpání se mi hodilo i nyní. Kdepak, to nebylo dobré. Monika je zpěvačka tichých písní, to je její doména. I kdyby se z ní nestala Superstar, její hudební směrování je jasné, protože ten krásný lehce zachraptělý hlas, který se v refrénech občas vynořil, jasně ukázal, co je Moničinou doménou. Svižné věci mezi to nepatří. Ale jak s oblibou říkám, taková Hana Hegerová zpívá celý život jen jeden žánr, je v něm fantastická, lidé ji milují a je to bezesporu paní zpěvačka. I když teď dám Monice nízké hodnocení za rockové kolo, věřím, že ve svém žánru bude hvězdou a její album si velmi rád poslechnu. Nyní ale dávám čtyři body z deseti.
Jan Bendig – Don't Stop Me Now (Queen)
To je prostě dar. Hubený prcek vlítne na pódium a rozmetá to tam tak neuvěřitelným způsobem, že jsem zjistil, že to celé sleduju s otevřenou pusou a mám ji stejně velkou jako Jan Bendig. A ten má pořádný roztrub! Perfektní práce s pódiem, kapelou, kamerami, publikem. Honza vypadá jako člověk, který – snad ještě s Martinem Chodúrem – pochopil, co se po něm v této soutěži chce. Být superhvězdou. Tento pořad se jmenuje Superstar, ale tou hvězdou musí být člověk už ve finálových kolech a Honza má neuvěřitelně našlápnuto správným směrem. Protože zpíval bezkonkurenčně nejtěžší skladbu kola a až na dvě intonační nepřesnosti, způsobené spíš zadýcháním, ji dal senzačně. Freddie Mercury se otáčel v hrobě, ovšem radostí, že český puberťák dokáže jeho pecku takhle dobře zazpívat. Kdyby žil, dal by Honzovi deset bodů z deseti. Nežije, tak mu je dám v zastoupení já.
Dominika Stará – Nothing Compares to You (Sinéad O'Connor)
Dominika měla trochu smůlu v tom, že na ni připadl největší cajdák kola a nejméně rocková píseň. A ona se pokusila ji udělat rockovější než originál. Což lidé vnímali spíše negativně. Ovšem takový kartáč, jaký dostala od poroty, si za svůj výkon určitě nezasloužila. Přiznám se, že já už za ty roky mám Sinéadina něžného podání plné zuby a ostřejší Dominičino podání bylo pro mě hodně osvěžující a opravdu se mi líbilo. Nemluvě o tom, že technicky to bylo zazpíváno naprosto senzačně, čistě, s obřím rozsahem. Můžeme diskutovat o tom, že výraz nebyl takový, jaký měl být. Ale pro mne to byl vynikající výkon a bod strhávám jen za tu uši tahající angličtinu. ”Kompérz” opravdu ne. Pro mne devět bodů z deseti.
Miroslav Šmajda – Smoke on the Water (Deep Purple)
Miro v soutěži předvádí dobrý vkus, už jsme tu měli staré dobré Zeppeliny, Nirvanu, teď Deep Purple. Kapela to skvěle rozbalila a Miro podal svůj životní výkon. Sice tam pořád bylo pár heavymetalových manýrů z osmdesátých let a falzetové kvičení jak od Iron Maiden, ale tentokrát to mělo takové rockové koule, že tu trochu metalového metrosexualismu Mirovi odpustím. Ten ječáček trefil intonačně slušně a jednoznačně to byl nejlepší výkon kola. Už ten Bendigův byl senzační, ale tohle ho ještě překonalo. Následující nekončící potlesk publika mluvil sám za sebe. Takhle to má vypadat. Miro, král rockového kola, dostává deset bodů z deseti a ještě hvězdičku k tomu.
Martin Chodúr – Crazy (Aerosmith)
Martin samozřejmě umí zpívat, ví, o čem zpívá a umí dát písničce přesně to, co potřebuje. A poradil si i s ošemetnou situací – refrén, který zná celý svět jako vícehlasý, musel zazpívat bez podpory vokalistů. Což je pro mě nepochopitelné. Vrtící slečny na motorkách bych byl ochotný oželet, ale ty vokály tam zoufale scházely (ostatně, u Bendigových Queenů jakbysmet). Ale zpět k Martinovi. Zazpíval to dobře, ale už při sledování přímého přenosu jsem se přistihl, že mě to vlastně nebaví a že si čtu na internetu názory lidí v diskuzi. Teď, při psaní článku, si to pouštím ze záznamu a opět zjišťuji, že Martinův výkon nevnímám. Až napočtvrté jsem si Martinův zpěv poslechl celý a ”na plný úvazek” a musel jsem se k tomu nutit. Nevím, čím to je, ale v téhle písni mě nepřesvědčil, rockovou polohu jsem mu nevěřil. Ač mám rock rád, Martin mi víc seděl v Gottovi či Tomu Jonesovi. Ale objektivně se tomu nedá zas tak moc vytknout, čistá intonace, správný rytmus, vynikající recitativ na počátku skladby, správně trefené falzety. Dávám osm bodů z deseti a vážně nedokážu přesně pojmenovat, proč mě to tentokrát nechytlo za aortu.
Příště nás čeká kolo s Karlem Gottem, ale než k tomu dojde, musí jeden soutěžící z kola ven. Můj tip: Denis Lacho. A váš?