Inzerát
Pokračování? Prezident MOV mě nahlodal, uvedla po olympiádě Sáblíková
I přes řadu zdravotních problémů, které ji v této sezoně provázely, se rychlobruslařka Martina Sáblíková dokázala skvěle připravit a na olympijských hrách v Pekingu vybojovala bronzovou medaili na pětikilometrové trati. Sportovní svátek pod pěti kruhy si náramně užila. Kromě podpory od fanoušků a zisku cenného kovu nesla vlajku na závěrečném ceremoniálu a popovídala si i s prezidentem MOV. Ten se jí dokonce ptal, zda bude v závodění pokračovat. Česká rychlobruslařská legenda pak přiznala, že ji v rozhodování hodně nahlodal.
Inzerát
Inzerát
Zvenčí to vypadalo jako další medailová pohádka, před bronzovým olympijským závodem však byla rychlobruslařka Martina Sáblíková hodně nervózní. Na klidu jí nepřidalo ani rozlosování rozjížděk, které jí vůbec nehrálo do karet. Přesto zatnula zuby a dojela si pro další skvělý úspěch.
"Nesla jsem to hodně těžce. Petr viděl moji reakci po losu, takže za mnou tři hodinky vůbec nechodil. Věděl, že se s tím budu hodně prát a já se s tím opravdu prala až do druhého dne. V tu chvíli to se mnou nikdo neměl jednoduché. O holkách na pokoji ani nemluvím, těm jsem začala vykládat, proč je to špatně a co se může stát. Ony mi říkaly, že já dokázala tohle a tohle. Bylo úžasné, jak všichni kolem mě, když viděli, jak se z toho hroutím, mě najednou začali neuvěřitelně zvedat. Byla to neuvěřitelná podpora. Sama jsem po té vynechané Evropě a zranění vlastně nevěděla, na co můžu jet. Nebyla jsem si ani jistá, jestli to dojedu, nebo nedojedu, jestli zkapu, nebo to dám. Bylo to hodně náročné," uvedla česká závodnice, jež nakonec vyválčila do své sbírky medailí další cenný kov.
Hodně náročné ale bylo i čekání na to, zda ji ve zbytku startovního pole někdo předjede. "Seděla jsem s masérkou Elis na lavičce a sledovala jsem ty mezičasy. Seděla jsem, řekla jsem si, že se nebudu dívat. Pak jsem se podívala a viděla jsem, že zase zrychluje. A pak si masérka stoupla do toho výhledu, na tu časomíru a já jsem neviděla, kolik jela další kolo. Koukala jsem jí do očí, jestli mi dá nějaké znamení. Vyděšeně jsme se na sebe navzájem koukaly, ona nevěděla, co po ní vlastně chci. Tři kola do cíle se Elis začala trochu usmívat, a to jsem brala jako dobré znamení. Nakonec ty dvě kola do cíle byly trochu jasnější a říkala jsem si, že by to mohlo dopadnout. Bylo to neuvěřitelné," popsala úspěšná rychlobruslařka, jak prožívala jízdy ostatních.
Ještě pár týdnů před olympijskými hrami se přitom zranila a fanoušci měli obavy, zda se na svátek pod pěti kruhy vůbec stihne připravit. Při tréninku si totiž rozřízla nohu o brusli. "Asi by to nebylo tak hrozné, kdybych za sebou neměla zhruba od půlky listopadu vážné zdravotní problémy. Když jsem se před novým rokem ocitla na ledě a zjistila jsem, že krvácím, bylo první myšlenkou, že je po olympiádě. Ale relativně brzo bylo jasné, že je to jenom povrchové a že osm stehů to zacelí. Den ode dne se zranění zlepšovalo. Začátky byly těžké, zadní sval nebyl tak elastický, takže na bruslích to nebylo úplně ideální. Během 14 dnů jsem ale byla zpátky a věděla jsem, že jsem ve hře."
Související obsah
Po čtvrtém místě z trojky to nakonec přece jen zacinkalo a Sáblíková získala svou sedmou olympijskou medaili. V historických tabulkách počtu cenných kovů československých olympioniků se tak dostala na druhou příčku za Věru Čáslavskou. Sama však přiznala, že tyto statistiky příliš nesleduje.
"Upřímně, tohle já moc nesleduju. Mám vzory, ke kterým vzhlížím a vždycky vzhlížet budu. A i když mi někdo řekne, že mezi nimi jsem, nikdy bych se tam sama neřadila. Jsou to nesmrtelné osobnosti a já jsem moc ráda, že jsem se mohla se spoustou z nich potkat. Ale dostat se do společnosti paní Čáslavské, Honzy Železného, Katky Neumannové a spousty dalších sportovců pro mě moc znamená. Pořádně pro to nemám slova, pořád mi to ještě nedochází."
Sportovkyně, která se zařadila po bok největších legend, zároveň uvedla, jak moc jí pomohla podpora od fanoušků. I přesto, že na ni byl vytvářen o to větší tlak. "Tlak je určitě větší. V roce 2010 jsem to možná ještě tolik nevnímala, ale teď mi přijde, že je to každý rok horší a horší. Fanoušci posílají sportovcům zprávy a je kolikrát těžké s tím bojovat. Nechcete zklamat lidi kolem sebe a nechce zklamat ani sám sebe, takže opravdu je to kolikrát psychicky náročné. A co se týká té radosti: Takový je úděl sportovce. Osobně musím říct, že tu radost hrozně ráda dávám a pokud to někdo sdílí se mnou, tak jsem moc ráda. Reakcí po téhle konkrétní medaili je veliké množství a mě osobně hrozně překvapilo, že i po těch letech, po tom, co mám za sebou, lidé stále ten příběh prožívají se mnou. Pro mě to hrozně moc znamená."
Zamyslela se i nad tím, jak po své první olympiádě v Turíně, kde na pětce dojela čtvrtá, plánovala budoucnost. A jak sportovní svátek vnímala úplně jinak než dnes. "Je to hrozně zvláštní, v roce 2006 jsem tam byla já úplný nováček. Všechno pro mě bylo nové, všechno bylo kouzelné a nevěděla jsem, co od toho očekávat. A teď jsem byla na páté olympiádě v úplně jiné pozici. Na druhou stranu každá olympiáda je v něčem úplně jiná, vždy jsou tam novinky a nikdo tam nejede v klidu jako zkušený harcovník. Olympiády jsou krásné a v člověku zůstane tolik zážitků, že to nikdy nezapomene."
Související obsah
Velkou radost měla i z výkonů Ester Ledecké, s níž po minulé olympiádě slavila na Staroměstském náměstí. "Pro mě je Ester blázen. Cokoliv si dá na nohy, to jí jde. Po snowboardu, když vyhrála zlato, jsem jí psala, že bychom potřebovaly třetí do týmu, jestli nemá zájem. Poslala mi smajlíky, pár SMS jsme si vyměnily a pak jsem samozřejmě sledovala její další jízdy. Opravdu mi je líto té jedné osudné chyby, která se stala. Ten sjezd mohla vyhrát. To, co předváděla, bylo neskutečné. Z Ester si musí všichni sportovci vzít příklad. Pokud si něco umane, tak přes to nejede vlak a dělá to s obrovským zápalem. Má své srdce ke sportu tak nastavené, že soupeřky na ni prostě mít nemůžou," vysekla poklonu další české závodnici a olympijské vítězce.
Sama si po zisku medaile zažila v Pekingu ještě několik krásných okamžiků. Při závěrečném ceremoniálu totiž nesla českou vlajku. "Je to výjimečný okamžik. Jak zazní v mém oblíbeném filmu Kokosy na sněhu, pochodovat na olympiádě pod svojí vlajkou je ta největší čest, které se může sportovec dožít. Tohle jsem měla napsáno v tréninkových denících už od roku 1999. Nést vlajku byla taková třešnička na dortu. Pro mě to má obrovský smysl. Je super pocit vést sportovce na ceremoniálu, zatímco držím vlajku. Přála bych každému sportovci si to vyzkoušet," těšilo ji, že se mohla slavnostního aktu ujmout.
A dokonce si popovídala s prezidentem Mezinárodního olympijského výboru Thomasem Bachem. "Bylo to velmi milé setkání. Když se blížil okamžik setkání, celou dobu jsem přemýšlela, o čem se my dva budeme bavit. On ke mně přišel, poplácal mě po zádech a řekl: Tak to trvalo pět olympiád, než jsme se setkali. Ten rozhovor byl úžasný, 30 minut jsme normálně konverzovali. Byla jsem z toho nadšená, má ohromný přehled," prozradila.
Související obsah
Jeden z nejvýznamnějších mužů světového sportu se jí prý také ptal, jestli bude v závodění pokračovat. "Říkala jsem, že opravdu pořád nevím a že si to musím rozmyslet. Zajímalo ho, kdy si to rozmyslím, tak jsem mu říkala, že nejdříve skončí sezona, pak nějaká dovolená a pak se uvidí, kam mě myšlenky zavanou. On mi na to řekl, že to takhle nejde udělat. Řekl, že si nemůžu dávat taková ultimáta. Musíš se probudit a říct si, že dneska je ten den. Ne se rozhodnout po sezoně. Je to tedy věc, která mi začala vrtat hlavou. Takže mu musím poděkovat, že mě takhle nahlodal."
Teď se však její myšlenky ubírají k MS ve čtyřboji, které letos ještě absolvuje. Původně na něj jet nechtěla, kvůli fanouškům se ale rozhodla, že na ovál znovu vyrazí. "Pro mě tohle mistrovství světa bude velmi zvláštní. Je to šampionát ve čtyřboji a já jsem letos na pětistovce ještě nestartovala, takže moc nedokážu odhadnout, jak moc rychlá na tom startu můžu být. Normálně jsem pomalá, takže se bojím vyslovit, co přijde teď. Prvně jsem přemýšlela, zda vůbec na mistrovství světa pojedu, nebo už ukončím sezonu, ale vzhledem k tomu, že by teď v Norsku, i pak na finále světového poháru v Nizozemsku, měli být vpuštění lidé a mělo by být plno, tak já tam jedu hlavně kvůli těm lidem. Tedy nejedu kvůli výsledkům, ale kvůli lidem, kteří mi fandí v těch zemích, abych jim tu radost mohla předat zpátky," uzavřela.
TN.cz
Inzerát
Inzerát
Inzerát