NEOBJASNĚNÉ PŘÍPADY: Podřezával mladé ženy u Polné sexuální deviant?

Anežka Hrůzová a Marie Klímová zemřely rukou brutálního vraha už před více než stoletím. Dodnes ale ty dvě vraždy budí vášně. Především kvůli člověku, který byl označen za jejich vraha – Leopoldu Hilsnerovi, židovskému žebrákovi z Polné.

Zřejmě není v historii české kriminalistiky žádná starší a neobjasněná vražda, než jsou ty dvě z Polné na Vysočině. Letos od nich uplyne 114 a 115 let. Ale zapomenuty zřejmě jen tak nebudou. Dávno před vznikem Československa se staly součástí české historie a jejich neblahý věhlas zaujal Evropu i svět. V učebnicích je obvykle zastupuje jediné slovo: Hilsneriáda.
 

Bylo 27. října 1898, když nedaleko Polné, v lese Mršník, panský hajný František Chalupa narazil na hrůzný objev. V houští před ním leželo zetlelé lidské tělo. Soudní komise později určila, že šlo o ostatky ženy a hlava byla údajně zcela oddělena od těla. Podle kostí, vlasů a zbytků potrhaných svršků se podařilo mrtvou identifikovat. Byla jí třiadvacetiletá Marie Klímová a zemřela už 17. července. Pátrání po vrahovi ale nikam nevedlo a nebýt další vraždy takřka na stejném místě, zřejmě by jméno nebohé Marie Klímové i její neobjasněná smrt zapadly někde v zaprášeném archivu.
 

O osm měsíců později se ale při cestě z práce domů v lese u Polné ztratila další dívka, teprve devatenáctiletá Anežka Hrůzová. Jak se později ukázalo, Anežka, která chodila do učení ke švadleně v Polné, se na svou poslední cestu domů vydala kolem šesté odpoledne 29. března 1899. Matka i bratr Anežky, ke kterým mířila, ji z neznámých důvodů začali postrádat až o tři dny později. Teprve pak se rozjela rozsáhlá pátrací akce četnictva. A četníci Anežku Hrůzovou skutečně našli.
 

Její mrtvola ležela v šest metrů od lesní cesty, zaházená smrkovými větvemi. A nebyl na ní zrovna hezký pohled. Anežka byla skoro nahá, košili měla obtočenou kolem hlavy a hlubokou ránu na krku. Někdo ji doslova podřízl.
 

Moderní kriminalistické metody byly ještě v plenkách, alespoň u četnictva, které se hledání účastnilo. Nikdo proto nebránil tomu, aby se na místo nahrnulo obrovské množství zvědavců, kteří spolehlivě zničili většinu stop po vraždě a vrahovi. Vznikla tehdy i památná společná fotografie s mrtvou a zvědavci kolem ní.
 

I přesto se později soudním lékařům a skutečným detektivům podařilo vraždu přibližně rekonstruovat. Anežku vrah napadl zezadu ranou holí a kamenem do hlavy. Podle strangulační rýhy na krku lékaři zjistili, že jí potom na krk hodil smyčku, přiškrtil ji a podřízl jí hrdlo. „Na přední straně krku nachází se ohromná rána, táhnoucí se zprava zdola napříč šikmo nahoru směrem k uchu. Rána pronikla veškeré měkké části až k páteři. Při zakloněné hlavě dožaduje rána 8 cm dlouhá, 5 cm široká, s ostrými okraji. Z rány na krku vyčnívají nad dolním okrajem přeříznuté hrtanové chrupavky,“ uvádějí ve své pitevní zprávě lékaři Michálek a Prokeš.
 

Související obsah

NEOBJASNĚNÉ PŘÍPADY: Otýlii Vranskou zabil a rozřezal FANTOM, který nebyl nikdy dopaden

8. 1. 2013

Nikdo se už dnes nedozví, kdo s teorií o vrahovi přišel jako první. Zřejmě se zrodila v hlavách zvědavců už ve chvíli, kdy stáli nad mrtvou. Tak jako tak, velmi rychle padlo podezření na místního židovského tuláka a žebráka Leopolda Hilsnera. A proč? I na to se „našel“ motiv. A to dost divoký – Anežka měla podle něj zemřít při rituální židovské vraždě a její zachycená krev měla podle tehdejších pověr sloužit Židům k zadělání macesu, nekvašeného chleba. Anežka totiž zemřela na velikonoční Bílou sobotu a Velikonoce tehdy připadaly zároveň na konec židovského svátku Pesach. Podle pověry k macesům navíc Židé pro jejich výrobu potřebovali krev nemluvněte nebo neposkvrněné panny. A podle pitvy Anežka Hrůzová nebyla znásilněna, dokonce byla i panna. Lékaři totiž shledali její panenskou blánu neporušenou…
 

Antisemitský motiv, jakkoli šílený, byl na světě a veřejnost ho ochotně přijala. Podpořily ho i chyby četníků a lékařů. Jak už bylo zmíněno, nikdo tehdy neuzavřel místo činu a zvědavci tak zničili takřka všechny stopy. Četníkům pak nezbylo než konstatovat, že na místě nenašli mnoho krve. Druhou chybu udělali lékaři při pitvě. Nezjistili přesné množství krve, která v těle Anežky Hrůzové zbyla. Šíření teorie, že Židé potřebovali tuto krev pro své rituály, už tak nemohlo nic zabránit.
 

Bohužel, osoba dvaadvacetiletého Leopolda Hilsnera spíše podezřením nahrávala, než aby je rozptylovala. Byl chudým, nepříliš inteligentním a pologramotným židem, který žil společně s matkou, bratrem a svojí nemocnou tetou ve sklepě bývalé židovské školy v Polné. Nikdy nepracoval, pouze příležitostně. Nechával se živit matkou, potuloval se po okolí a žebral.
 

Byl zatčen a obviněn bez jakýchkoli důkazů, natož přímých důkazů. Nepomohlo mu ani to, že zřejmě ze strachu lhal a snažil se vymyslet si alibi. Na nátlak svých spoluvězňů se navíc ještě ve vazbě k vraždě „přiznal“, i když později toto vynucené přiznání zase odvolal.
 

První soud s Leopoldem Hilsnerem proběhl už v září 1899 v Kutné Hoře. Sledovaly ho davy lidí, kteří pro nedostatek místa v soudní síni čekali na rozsudek dokonce pod okny soudu. A dočkali se. Hilsnera soud bez jediného přímého důkazu odsoudil za spoluúčast (!) na vraždě k trestu smrti.
 

Hilsnerovi bezpochyby zachránil život budoucí prezident Tomáš G. Masaryk. Jako jeden z mála Čechů a osobností vůbec se veřejně postavil za Hilsnera, motiv rituální vraždy odsoudil jako pověru a proces označil za antisemitský. Případu Leopolda Hilsnera se tak dostalo publicity ve světovém tisku (a dodnes bývá srovnáván s francouzskou antisemitskou „Dreyfusovou aférou“).
 

Související obsah

NEOBJASNĚNÉ PŘÍPADY: Sadista dívky zabil a vykuchal. Zemřel také?

11. 12. 2012

Odvolacímu soudu ve Vídni nezbývalo, než v dubnu 1900 rozsudek zrušit a případ vrátit k novému projednání. Tentokrát se rozhodovalo v Písku. Soud ovšem už Hilsnera nevinil jen z vraždy Anežky Hrůzové, ale i prvně zavražděné Marie Klímové! Znovu neměl k dispozici nic než nepřímá svědectví a indicie, ale ani jediný důkaz. Někteří svědci si dokonce odporovali, ale přesto byl Hilsner odsouzen opět za spoluúčast (!) na dvou vraždách na šibenici. Soud se alespoň moudře vyhnul tomu, aby vraždy označil jako náboženské. Podle rozsudku Hilsnera vedly sexuální motivy, přestože u něj lékaři žádnou sexuální úchylku neobjevili a přestože Anežka Hrůzová nebyla znásilněna.
 

Tentokrát Hilsnerovi život zachránil císař František Josef I.. V roce 1901 mu prominul trest smrti a Hilsner tak měl odkroutit „pouze“ doživotí. V mužské káznici v Praze na Pankráci strávil následujících 18 let, než ho na základě milosti s podlomeným zdravím v březnu 1918 omilostnil Karel I..
 

Hilsner žil ještě dalších deset let pod změněným jménem Heller ve Velkém Meziříčí, v Praze a ve Vídni. Živil se jako podomní obchodník, ale finančně ho také podporovala vídeňská židovská obec a rovněž prezident Masaryk. Nakonec zemřel v 51 letech, nejspíš na rakovinu tlustého střeva.
 

Hilsner nebyl nikdy rehabilitován a když se o to českoněmecký aktivista Petr Vasicek před několika lety pokusil, vzkázaly mu jak rakouské tak české úřady, že už to právně ani není možné. Oficiálně tedy Hilsner zůstal vrahem Anežky Hrůzové i Marie Klímové.
 

Kdo je ale ve skutečnosti zabil? Kdyby případ vyšetřovali současní kriminalisté, buď by vraha našli nebo bezpochyby potvrdili či vyloučili Hilsnerovu vinu. Tehdejší metody ani postupy k tomu prostě nestačily. Nejrůznější podezření se však objevila i při soudních přelíčeních s Hilsnerem. Některá vznesl nebo pomocí dalších znaleckých posudků inicioval dokonce i profesor Masaryk.
 

Vysvětlení toho, že v sobě Anežka Hrůzová údajně neměla krev, tak mohlo být docela prosté. Mohla zemřít na zcela jiném místě, dost možná pod střechou. Tomu podle Masaryka napovídalo několik věcí. Mrtvá měla nepřirozeně posmrtně ztuhlé nohy, část jejího oblečení byla nastřižena a nikoli roztržena a nebylo příliš pravděpodobné, že by si vrah do lesa přinesl nůžky. Navíc byly šaty Hrůzové jen lehce navlhlé, ačkoliv noc po vraždě pršelo. Také podle Masaryka mohla být nejprve uškrcena a teprve poté podříznuta, takže krev z jejího těla už nevytekla. Z tohoto důvodu se Masaryk domníval, že Anežku mohl zabít i její bratr (se kterým se prý před vraždou pohádala) nebo její matka. Obvinění na ně ale nikdy nepadlo.
 

Další podezření tehdy padla na několik mužů. Prvně na Vincence Zelingera, Hilsnerova známého, obyvatele chudobince. Podle svědků se v noc vraždy a následující ráno choval dost podezřele. Do chudobince přišel mnohem později, než uváděl. Snažil se být tichý a nenápadný. Ráno si prý ještě za tmy pral ve srtudené vodě košili, kterou pak kdesi zahodil. V příštích letech byl dokonce několikrát hospitalizovaný v psychiatrické léčebně a v roce 1908 pak navíc spáchal vraždu, za kterou ale nebyl jako duševně nemocný odsouzen.
 

Související obsah

NEOBJASNĚNÉ PŘÍPADY: V centru Prahy zastřelili novinářku, nikdo neví proč

6. 12. 2012

Dalším mimořádně podezřelým mužem byl řezník a sexuální deviant Josef Zatřepálek. Prokazatelně v okolí Polné spáchal několik znásilnění a pokusů o ně. A nijak si nevybíral – útočil na malé holčičky, dívky i starší ženy. Používal při tom nůž a některé své oběti vážně zranil. Byl za své činy odsouzen na 13 let do vězení, ale z vražd Hrůzové a Klímové nikdy obviněn nebyl.
 

Záhadnou postavou v případu je i tajemný tulák. O něm jako o neznámém muži s uhrančivým pohledem a podivným chováním vyprávěli krátce po vraždě někteří svědci z Polné. V šedém obleku a s holí v ruce se prý toulal po okolí. Se strachem o něm před vraždou mluvila s kamarádkou i Anežka Hrůzová.
 

Aby toho nebylo málo, po téměř čtvrt století, v roce 1922 našli nedaleko Polné další mrtvou devatenáctiletou dívku, Marii Pytlíkovou. Byla zavražděna podobně jako dvě dívky před ní a její vražda zůstala rovněž neobjasněna. Dnes ji připomíná secesní hrob s pískovcovým náhrobkem na hřbitově Ždírci, který leží vedle Polné.
 

Anežka Hrůzová má na místě, kde našli její tělo, svůj symbolický hrob ohraničený kameny, s dřevěným křížem a pamětní tabulkou. Je vidět ze silnice mezi obcemi Polná a Věžnička. Občas se u něj scházejí neonacisté, což je vhodnou připomínkou faktu, že i po letech zůstává případ dosud živý a že jeho antisemitský rozměr stále přetrvává.
 

Hilsner má hrob ve Vídni a na domě, kde tam dožil, dnes visí pamětní deska. Jeho případ rovněž připomíná stálá expozice v Regionálním židovském muzeu v Polné. Kdo skutečně v okolí Polné vraždil, nikdo neví a navždy to zůstane záhadou...