Ukrajinci jsou nejpočetnější národnostní menšinou v České republice, žije jich tady přes 183 000. Někteří už jsou v Česku více než polovinu svého života, jiní přišli teprve nedávno, například za studiem nebo lépe placenou prací a uznáním. Reportéři pořadu Koření některé z nich navštívili.
Miroslava, Ivan, Tereza, Alena. Všichni čtyři žijí v Česku, kde mají i svůj domov, jejich srdce ale patří také Ukrajině. Paní Miroslava se narodila ve Lvově na západě Ukrajiny. Pracovala tam jako překladatelka a cestovala po celé zemi i okolních státech. Pak se na dovolené zamilovala do Čecha.
"Do Československa jsem se tehdy dostala v roce 1983 a bylo to sloučení rodiny, protože jsem se provdala za Čecha. A příští rok to bude 40 let, co jsem tady. A je to vlastně moje druhá země. Takže v srdci mám dvě země, Ukrajinu a Česko," prohlásila Miroslava.
Když se řekne Ukrajina, vybaví se jí zábavy a písně. "Ukrajinský národ rád zpívá a má krásné písničky, ale ze všeho možného se mi vybaví jedna věc. Když přijdete do nějaké rodiny, tak poté, co vás přivítá, tak první, co řekne, je: ‘Máš hlad, už jsi jedla, dáš si něco?‘ I když člověk řekne ne, tak se nosí na stůl a lidi jsou tam strašně pohostinní. Někdy myslím, že až útočně pohostinní, ale je to, myslím, taková typická vlastnost," vysvětlila.
"Jsou pracovití, milí, ale nenechají si nic líbit," odpověděla paní Miroslava na otázku, co Ukrajince charakterizuje. Když se dostane k tomu, jak často jezdí na Ukrajinu, tato dáma plná elánu na chvíli zvážní. Vzpomene si totiž na svoji rodinu a mládí na Ukrajině.
"V roce 1983 jsem to plánovala úplně jinak, ale bohužel osud byl nemilosrdný k mé rodině, protože moji rodiče odešli rychle po sobě. To hnízdečko tam není a není se kam vrátit," zalitovala Miroslava. "Tím, jak odešli rodiče, tak už to zázemí tam chybí, takže za těch 40 let jsem tam byla asi pětkrát. Plánovala jsem cestu na jaře. Pánbůh ví, jak to dopadne. Věřím, že když ne toto jaro, tak příští bude ve Lvově," dodala.
Ivan v Česku žije přes deset let. Narodil se ve městě Kremenčuk, které je vzdálené asi 300 kilometrů východně od Kyjeva. Tam prožil 18 let svého života. Pak přišlo rozhodování, kde bude studovat. Do České republiky ho to původně moc netáhlo.
Chtěl studovat v Kyjevě. "Maminka s bratrem mi stále říkali, že bude lepší odjet do Čech. Já jsem moc nechtěl, bylo pro mě těžké se přizpůsobit české kultuře, českému smyslu pro humor. Musím se přiznat, že jsem neměl pravdu. Bylo to těžké, ale jsem rád a jsem šťastný, že jsem tady," zavzpomínal Ivan.
Na otázku, co se mu vybaví, když se řekne Ukrajina, je jeho odpověď jednoduchá. "Svoboda," odpověděl po přemýšlení. "Posledních osm let bojujeme za naši svobodu. Budujeme nový národ. Budujeme novou generaci, která si to bude pamatovat a bude pyšná na svou zemi. My můžeme dokázat, že jsme svobodní, že můžeme budovat ten stát, tu Ukrajinu, o které sníme," doplnil.
Při otázce, co podle něj spojuje Čechy a Ukrajince, narážíme na svobodu znovu. Je přesvědčený o tom, že možná nikdo nemůže teď pochopit líp než některé generace Čechů, co právě Ukrajinci prožívají.
"Sametová revoluce, vy jste také bojovali za svobodu, za demokracii. Václav Havel, to pro mě je vzor, jak má vypadat lídr. Jsem rád, že jsem se dočkal toho, že na Ukrajině je teď ten správný lídr. Zelenskyj. Tímto jsme si podobní, že dokážeme bojovat za svoji svobodu, za právo žít, jak chceme," poznamenal.
Ivan ještě před 14 dny byl na Ukrajině. O možné invazi se tam už mluvilo, podle něj prý byla ruská vojska cítit ve vzduchu. Rozhodl se proto vzít svoji maminku do Česka, stihl to na poslední chvíli. Rodiče jeho manželky tam však bohužel zůstali.
Ivan se i se svojí rodinou snaží pomáhat, jak je to jen možné. Na pomoc ukrajinským uprchlíkům i armádě už poslali s manželkou téměř celý svůj plat. I s přáteli pomáhá v různých centrech organizovat pomoc pro Ukrajince. Zároveň se snaží jít proti ruské propagandě a mluvit o tom, co se děje na Ukrajině, i přímo s některými Rusy.
Tereza se narodila v Česku a má české občanství. Její srdce ale také patří Ukrajině, v některých ohledech asi možná i víc, než je to obvyklé. Ukrajinštině zasvětila život, učí ji na Filozofické fakultě UK v Praze a překládá ukrajinskou literaturu.
"Mám hodně blízko k Ukrajině, byť jsem Češka, ale v podstatě už taková poloviční Ukrajinka po těch desítkách let, kdy se věnuji ukrajinské literatuře. Jsem tak jednou nohou, myslím i v dobách, kdy není válka, na Ukrajině," vysvětlila. "Řekla bych, že tam ty dvě půlky žijí v pěkném souladu a symbióze. O to já se právě snažím, aby Čechy a Ukrajina k sobě měly blízko, takže i tak to mám v sobě," doplnila.
Tereza na Ukrajině nejvíc miluje její různorodost, podle ní to není jednolitá země, každá oblast je jiná. "Ukrajina se pořád snaží v průběhu 19. a 20. století hledat si svoje místo na světě a poutat pozornost. To si myslím, že je další podobný rys. Čechy také nezná celý svět, naši kulturu taky ne, literaturu málokdo. A ukrajinskou také nezná moc lidí," myslí si.
Ukrajinka Alena jen potvrzuje slova paní Miroslavy o ukrajinské pohostinnosti a starostlivosti. V kuchyni už měla připravené tradiční vareniky, které její syn Matěj přímo zbožňuje.
Do Česka přišli s manželem ze západní Ukrajiny před 15 lety. I když se její syn narodil v Praze, k Ukrajině má také velmi blízko, a to nejen díky skvělému ukrajinskému jídlu, které mu denně maminka vaří. Školním obědům prý moc nedá.
Alena vystudovala univerzitu ve Lvově, v té době bylo ale velmi těžké najít práci, proto se rozhodla odejít. Původně to mělo být jen na nějakou dobu. Prahu si ale celá rodina zamilovala.
"My jsme zůstali tady a jsme opravdu moc spokojeni. Jak tady žijeme, poznali jsme spoustu skvělých lidí," popsala. "Opravdu je to krásné město. A je podobné Praze," řekla o Lvově.
Sledujte Televizní noviny bez reklam na Oneplay.cz