Ústavní péče v Česku by se měla zásadně změnit. Součástí reformy by měla být například systematičtější práce s rodinami problémových dětí nebo vznik specializovaných center pro ně. A jedním z cílů je i snížit počet dětí v ústavní péči na minimum. To s sebou ale nese řadu rizik.
V Česku je umístěno zhruba 6 500 dětí ve výchovných a diagnostických ústavech. Tam se dostávají děti odebrané z rodin, ve kterých je běžnou součástí života například užívání návykových látek, krádeže nebo násilné chování v rodině včetně zneužívání samotného dítěte.
„Dochází k selhávání toho systému. Kapacity ústavů jsou přeplněné, stejně tak kapacity diagnostických ústavů, které nám odmítají brát děti. Zvyšuje se kriminalita dětí, zvyšuje se násilná trestná činnost a rodiny přestávají spolupracovat,“ tvrdí kurátorka pro děti a mládež Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) Kamila.
„Snižování dalších kapacit ústavů si nedokážu představit. Už teď v rámci inkluze vidíme, že to v některých případech nefunguje,“ dodává. „V naší škole se vyskytuje pozice bezpečnostní pracovník, který dohlíží na bezpečnost ve škole. Systém se zhroutí a zkolabuje, nejsme na to připravení. Už jsem ve škole měla i strach o své zdraví,“ přidala Julie, ředitelka ZŠ z vyloučené lokality.
Současné nastavení ústavní péče, která o takové jedince pečuje, se má ale změnit. Počet dětí umístěných ve výchovných ústavech by se měl snížit, v případě některých konkrétních zařízení dokonce až o 80 %. S tím alespoň počítá návrh z pera vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Ovšem přestože řada odborníků se s přístupem „dítě patří do rodiny, nikoli do ústavu“ ztotožní, systém na to podle nich připravený rozhodně není.
Společnost má pochopitelně udělat vše pro to, aby se žádné z dětí nedostalo do výchovného ústavu, takzvaného pasťáku. Jenže chybí prevence a také dostatek odborníků, kteří by se postarali o celou rodinu.
Například pro výchovný ústav v Boleticích, kam jsou umísťováni dospívající s nejtěžšími trestními delikty, by to znamenalo snížení kapacity o 80 %. A v tuto chvíli se samozřejmě vtírá nerudovská otázka kam s nimi? Chovanci totiž mimo jiné absolvují povinnou školní docházku přímo v ústavu. „Může se stát, že děti, které nám přijdou do školy, nezapadnou. Mohou nastat problémy, a to zejména výchovné. Může to projít až do šikany spolužáků i personálu. Nejsme na to připraveni z pozice speciálních pedagogů a psychologů,“ vysvětluje soudní znalec v oboru pedagogika a psychologie Michal Slavík.
„Způsobí to, že se takové děti dostanou do běžné ZŠ, školy na to nejsou připravené. Šikana se tak může zvýšit až o několik desítek procent,“ reagovala ředitelka ZŠ Julie.
„Určitě to nehrozí, samozřejmě v hlavách lidí a školských zařízení to může běžet. O rozhodnutí dítěte o navrácení do rodiny musí rozhodnout soud, který to dítě umístil. V některých případech se k tomu může dospět, ale v těchto krocích dochází k další péči o ty děti. Zavádíme školní psychology a psychoterapeuty, ta podpora práce ve školách případně s těmito dětmi tady bude,“ domnívá se naopak Jan Mareš z ministerstva školství (MŠMT).
Z posledního šetření České školní inspekce vyplývá, že 57 % žáků základních škol alespoň jednou řešilo problém s šikanou. A statistika samozřejmě eviduje pouze nahlášené případy. Zkušenost s šikanou svého syna má i paní Veronika.
„Najednou přestal mluvit, začaly psychosomatické problémy, nechtěl chodit do školy, neměl chuť k jídlu a začal zvracet. Takže jsme změnili školu, ale to byl začátek druhého problému – zavírali ho tam do skříně s pomůckami. Ze zoufalství jsem mu vlezla do telefonu a tam byla kyberšikana jak vyšitá, těch urážek a ponižování, rozhodně to ovlivnilo celou rodinu, vztahy mezi sourozenci,“ líčí případ syna paní Veronika.
Problémem je i nedostatek pracovníků OSPOD. V některých regionech jich chybí až 30 % a noví se nehlásí, protože jde o psychicky mimořádně náročnou práci, za kterou jsou sociální pracovníci ohodnoceni podobně jako za práci v supermarketu. „Budeme doporučovat, aby na to kraje myslely. Zároveň je na to 18 měsíců, kdy bude vznikat plán, jak, kam a které dítě půjde. Je dostatek času se na to připravit, zároveň jde o starší děti, takže si myslím, že řada z nich bude odcházet do samostatnosti nebo sociálních služeb,“ sdělila Petra Kačírková, ředitelka odboru rodinné politiky a začleňování ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV).
„Velké ústavní služby by se měly postupně proměnit ve služby komunitní, nabízet také ambulantní a terénní služby. U každého dítěte musíme dobře zmapovat, jaké má potřeby, jaké potřeby má rodina, co jsou rizikové faktory a jak je umenšovat. Potřebujeme posílit kapacitu služeb, které budou ty rodiny doprovázet. Těchto služeb máme v regionech velmi málo,“ nechala se slyšet vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková.
Rozhodující teď bude, jak se k této tezi postaví nová vláda. „Teze, které jsou napsané, v některých odrážkách v praxi fungují a už se aplikují zcela přirozeně. Jsem zastáncem toho, aby se individuálně pracovalo s dítětem. Nicméně nechci, aby se z institutu ohrožených dětí dělala sociální služba. Nejsem zastáncem revolučních věcí v rámci sociálně-právní ochrany dětí a služeb, které jsou pod MPSV nebo pod MŠMT,“ poznamenal poslanec ANO a možný kandidát na ministra práce a sociálních věcí Aleš Juchelka.
„Chci apelovat na pracovníky OSPOD, ať mají odvahu tuto situaci řešit vždy ve prospěch dítěte. Navíc v systému je řada dobrých věcí, které bych neměnil, tam je otázka, kam chceme směřovat a jaká vize může být. Ta teze může být hezká a dobře napsaná, ale víme, že cesta do pekla mnohdy vede přes skvělé a dobré nápady, ale musí se to propojit s praxí,“ dodal Juchelka.
Že si systém ústavní péče v Česku zaslouží řadu změn, nikdo nezpochybňuje, rozsáhlé systémové změny ale vyžadují dlouhodobou přípravu, kdy snížení počtu dětí umístěných v ústavech bude až tím posledním krokem, nikoli jedním z prvních.
Sledujte Televizní noviny bez reklam na Oneplay.cz