Dali jsme dohromady nejlepší (a taky nejdražší) Ferrari co kdy byla vyrobena. Zřejmě je nikdy nebudete vlastnit, ale jestli milujete auta, pak musíte alespoň jedno z nich vzývat v každé druhé modlitbě.
Ferrari 250 GTO
GTO bylo založeno na schopném, ale nepříliš aerodynamickém 250GT. Jeho tvar byl dolaďován v aerodynamickém tunelu a jeho design byl dílem Bizzariniho, nikoliv Pininfariny. Cílem bylo získat oproti soupeřům výhodu na rychlejších okruzích.
Písmeno O v názvu znamenalo Omologato (homologace). Ferrari mělo postavit sto kusů, aby vyhovělo závodním pravidlům. Ve skutečnosti ale nevyrobilo ani polovinu z tohoto počtu a odvolávalo se na to, že jde o vývoj GT, ne o nové auto.
Dohromady se postavilo třicet devět kusů, šestatřicet s třílitrovým motorem, zbylé tři měly o litr navíc. Jen osm z nich bylo vyrobeno s pravostranným řízením.
Dvanáctiválec pocházel z Testarossy a byl živen šesti nenasytnými dvojitými karburátory Weber. Dokázal auto rozjet až na 280 km/h.
Výkon dvanáctiválce u prvních sérií přinesl problémy se stabilitou, které byly později vyřešeny montáží malého zadního spoileru, nejdříve z nýtovaného hliníku, později se stal pevnou součástí karoserie.
Ferrari 275 GTB/4
Design byl evolucí jeho předchůdce 250, ale pod povrchem se skrývalo nezávislé zavěšení všech kol a převodovka u zadní nápravy.
První kusy měly volnou kardanovou hřídel, ale pozdější dostaly tubus podobný jako u Porsche 928.
Magnéziové disky byly dalším odklonem o tradice, i když bylo stále možné objednat si i drátěné.
Počáteční série s krátkou přídí trpěly nadměrným odlehčováním přídě ve vysokých rychlostech. Delší nos z roku ‘65 vylepšil vzhled i stabilitu. Kromě přídě je rozpoznáte i podle vnějších pantů kufru.
Všechny vozy s krátkou přídí i první dlouhonosé kusy byly poháněny motorem V12 SOHC o objemu 3,3 litru a s výkonem 280 koní. V roce 1966 Ferrari přidalo další dvojici vaček, což zvýšilo výkon na 300 koní, stejný jako u GTO. Bylo rychlé a dosahovalo tehdy ohromující maximální rychlosti 267 km/h.
Většina silničních vozů měla ocelový skelet s hliníkovými panely, i když bylo možné objednat si i celohliníkovou karoserii, určenou původně pro závodění.
Ferrari 246 Dino
Dino se poprvé představilo v roce 1965 jako Pininfarinův koncept na autosalonu v Turíně.
Bylo pojmenováno po synovi Enza Ferrari, který zemřel v roce 1956 na svalovou distrofii.
Ferrari už předtím vyrábělo závodní vozy s motorem uprostřed, ale nikdy tuto koncepci nepoužilo pro silniční auto. Velká Ferrari si ponechala motor vpředu až do příchodu Berlinetty Boxer, která nahradila Daytonu.
Dino bylo prvním silničním Ferrari s hřebenovým řízením, ale nikdy nebylo označováno jako Ferrari. Dino mělo natrvalo zůstat levnější značkou Ferrari, ale zemřelo s 308 GT4.
Neustálé vylepšování klíčového rivala od Porsche a kritika nedostatečných výkonu 180 koňového 206 GT vedle k představení 246 GT v roce 1970. Bylo delší a kvůli přechodu od hliníkových karoserií a bloků motoru i ocelovým také těžší.
V roce 1972 se objevil model GTS s odnímatelnou střechou Targa. Jeho vliv je dodnes vidět na Lotusu Elise.
Ferrari 288 GTO
Bylo postaveno tak, aby splnilo pravidla brutální skupiny B a na první pohled vypadalo jako obyčejná 308. Pod kůží to ale bylo něco úplně jiného.
Jeho rozvor byl prodloužen o 110 mm na 2450 mm a motor byl umístěn podélně, nikoliv příčně.
Karoserie byla tvořena kombinací kevlaru, laminátu a hliníku. Trojice prolisů za zadním kolem odkazuje na sání na bocích původního GTO.
Osmiválec o objemu 2855cm3 byl o něco menší než ten v 208, ale díky dvojici turbodmychadel měl výkon 400 koní – tedy téměř dvojnásobný.
Když bylo v roce 1984 představeno, stalo se s maximální rychlostí 304km/h nejrychlejším sériovým autem světa a na 100km/h se dokázalo rozjet za pouhých 5.0s.
GTO bylo mnohem vzácnější než F40 – mezi lety 1984 a 1986 se jich vyrobilo pouhých 272. Bylo také mnohem luxusnější, mělo skleněná okna a relativně pohodlné sedačky.
Ferrari F40
Vzniklo na oslavu čtyřicátého výročí automobilky a bylo evolucí 288 GTO. Bylo to také poslední auto, dokončené za Enzova života.
Šasi tvořila tradiční konstrukce z ocelových trubek, ale Pininfarinova karoserie byla vyrobena z karbonu a doplněna o ty nejdivočejší spoilery, které se do té doby na voze z Maranella objevily.
První série měly posuvná boční okna ze plexiskla. Pozdější auta už měla stahovací skleněná okna, ale žádnou F40 byste rozhodně nenazvali luxusní.
Objem motoru se oproti GTO zvýšil o pouhých 81 cm3, ale výkon vyskočil o téměř sto koní na 478 k. Závodní verze měly až 800 koní.
Dario Benuzzi rozjel závodní verzi na rychlostním okruhu Nardo až na 375 km/h.
F40 se stala tak populární, že její výroba skončila až v roce 1992 a postavilo se jich celkem 1315 kusů.
Ferrari Enzo
Účelem Enza bylo předvést schopnost Ferrari využít technologie z F1 v silničních vozech a bylo nabízeno jen těm nejlepším zákazníkům ve snaze předejít spekulacím.
Atmosféricky plněný dvanáctiválec o objemu šesti litrů mělo titánský výkon 650 koní, přenášený na kola šestistupňovou převodovkou ve stylu F1. Enzo díky němu dosahovalo maximální rychlosti až 349km/h a z nuly na 100 km/h se rozjede za 3,7 vteřiny.
Díky velké pozornosti, která byla věnována aerodynamice, včetně tvarovaného podvozku a přídě inspirované F1 má karoserie Enza takový přítlak, že nepotřebuje žádný spoiler.
Výroba skončila v roce 2004 po dokončení čtyřstého kusu, ale motor Enza v upravené podobě nadále přežívá v 599 GTB a aktivní diferenciál našel svoji cestu do F430. Následovala ještě dvacetikusová série FXX, osmisetkoňového okruhového speciálu, založeného na Enzu.
