Automobilová historie se začala psát 29. ledna 1886, kdy si Karl Benz zažádal o patent na tříkolku poháněnou spalovacím motorem. 7. prosince 1888 získal patent John Boyd Dunlop a první vozidla dostala vzduchem plněné pneumatiky. Ale víte, kdy měla auta první navigaci nebo airbagy? Podívejte se na vybrané vynálezy, které během let měnily automobilový svět.
Vynálezy a inovace postupem let určují směr, jakým se bude automobilový průmysl ubírat. Zvyšují výkon aut, bezpečnost i pohodlí řidičů a pasažérů.
Podívejte se na vybranou desítku přelomových vynálezů, o kterých toho možná tolik nevíte:
1) Navigace
Prvním automobilem s vestavěnou GPS navigací bylo luxusní kupé Mazda Eunos Cosmo v roce 1990. Navigace v autě poprvé pracovala v reálném čase na základě signálu z družic.
Boom automobilových navigačních přístrojů ale přišel až roku 2000, kdy byla uvolněna plnohodnotná verze vojenského systému GPS a přesnost určení polohy se zvýšila ze stovek metrů na desítky až jednotky metrů.
Vývoj přitom odstartovaly dnes trochu směšné navigace už ve třicátých letech minulého století: Zařízení Iter Avto navigovalo řidiče prostřednictvím papírových map navinutých na cívce, která je během cesty postupně odvíjela. "Navigace" byla propojená s tachometrem a odvíjení mapy se tak přizpůsobilo rychlosti vozu.
V 70. letech se začala používat audio navigace - namluvený popis cesty si řidiči mohli pustit z magnetofonové kazety. V roce 1980 se v automobilu Toyota Crown poprvé objevil elektronický kompas, v roce 1985 přišly na trh jednoduché elektronické mapy.
2) Mluvící auto: Systém varování řidiče se syntetizátorem řeči
Obecně se má za to, že se syntetizátory lidské řeči objevily v autech na počátku 80. let. Německá hlasatelka Patrizia Lipp propůjčila svůj hlas zařízení pro Audi Quattro, dostupné od roku 1983.
Ve stejném roce přišel britský Austin Maestro, který předával řidiči sdělení hlasem novozélandské herečky Nicolette Mackenzie.
Prvenství v předávání informací pomocí syntetizátoru řeči získala Toyota. V srpnu 1980, tedy tři roky před evropskou konkurencí, představila Toyota na japonském trhu novou generaci modelu Mark II (řada X60). Vůz vyšší střední třídy měl sériově instalovaný systém sdělování informací pomocí syntetizátoru řeči.
Na rozdíl od evropských ”mluvících“ automobilů systém Toyoty upozorňoval řidiče nejen na nutnost kontrolovat jednotlivé komponenty nebo na jejich vady, ale také varoval před rizikem náledí, jestliže okolní teplota klesla k nule.
Přesně 12 let po zavedení systému upozornění řidiče pomocí syntetizátoru řeči se Toyota stala prvním výrobcem na světě, který využil syntetizátor v navigaci se systémem GPS.
3) Zpětná zrcátka a konec oslňování
Zpětná zrcátka se začala používat už na začátku minulého století. Nápad se připisuje britské závodnici, spisovatelce a bojovnici za práva žen Dorothy Levittové (1882 - 1922), která radila ženám-řidičkám, aby si za volant braly kosmetické zrcátko, kterým mohou kontrolovat situaci za vozem.
Součástí výbavy tehdejších aut se zpětné zrcátko stalo v roce 1914, u nás bylo povinné od roku 1931.
K zrcátku na straně řidiče mnohem později výrobci připojili i zrcátko u spolujezdce, nejprve jako extra výbavu za příplatek. V 90. letech německé automobilky montovaly na auta pravá zrcátka o dost menší než ta levá - prý kvůli aerodynamice, nižším nákladům i lepší manipulaci v úzkých uličkách. Po roce 2000 tato zvláštnost vymizela.
Od 60. let se používala antireflexní zpětná zrcátka s mechanickou regulací úhlu. Šlo ale jen o částečné řešení - v poloze anti-glare sice světla zezadu neoslňovala, ale zrcadlový obraz byl rozmazaný a zkreslený.
V srpnu 1982 přišla Toyota v modelu Mark II s prvním vnitřním fotochromatickým zpětným zrcátkem. Zrcadlové plochy prvních takových zrcátek pokrývala speciální chemická vrstva se samozatmavovacím efektem bránícím oslnění.
Během let se systém dál vyvíjel a nyní Toyota používá elektronicky řízená fotochromatická zrcátka. Světelný senzor v krytu zrcátka neustále měří intenzitu světla a v případě, kdy hrozí oslnění, automaticky ztmavuje zrcadlovou plochu.
4) Turbo
Prvním autem s turbodmychadlem byl Oldsmobile Jetfire V8 už na začátku 60. let s 3,5 litrovým motorem Turbo-Rocket. Přeplňováním automobilka snížila spotřebu a zvedla výkon původního modelu Cutlass. V stejnou dobu přišel Chevrolet s modelem Corvair Monza Spyder Turbo.
Další rozvoj přišel v 70. letech, kdy se “turbo” stalo moderní i v Evropě.
V 80. letech pak přišel intercooler čili mezichladič - řešení známé z vysoce výkonných přeplňovaných motorů. Ochlazuje vzduch před tím, než se dostane ke kompresoru, čímž zvyšuje účinnost jednotky. Bez intercooleru by se výrazně snížily možnosti motorů vybavených turbodmychadlem.
Automobilové společnosti původně používaly intercoolery ve velkých nákladních vozech. Milovníci závodů WRC vědí, že v některých autech jsou intercoolery chlazeny nástřikem chladicí kapaliny.
První intercooler na světě s kapalinovým chlazením (Air/Water intercooler) se objevil v roce 1983 v přeplňovaném benzínovém motoru se symbolem M-TEU o výkonu 160 koní a objemu 2 litry. Jednotka M-TEU se montovala do různých modelů, ovšem všeobecně se má za to, že první sériově vyráběný automobil s intercoolerem chlazeným kapalinou bylo luxusní kupé Toyota Soarer série Z10 (1983), nabízené výhradně na japonském trhu.
5) Stěrače
První stěrače se ovládaly ručně zevnitř vozů. S vynálezem přišla americká obchodnice s realitami, farmářka a majitelka vinic Mary Andersenová. Zařízení na čištění oken si nechala patentovat 10. listopadu 1903. Výrobci ale o vynález neměli zájem.
Prosadily se až automatické vzduchem poháněné stěrače bratrů Folberthových patentované v roce 1921. O pět let později přišla společnost Bosch s elektronickou verzí pro luxusní automobily. Periodicky fungující stěrače zavedla v roce 1967 automobilka Ford.
6) Světlomety
Elektrická světla se v autech objevila ve 20. letech minulého století už jako součást standardní výbavy. Nejluxusnější vozy mohly být vybaveny prvním primitivním přepínáním tlumených a dálkových světel - světlomety byly upevněny na ocelové příčce, kterou bylo možno speciální pákou uvnitř naklápět.
Do té doby nebylo osvětlení povinné, automobily na přelomu 19. a 20. století mohly být na přání vybaveny acetylénovými (karbidovými) nebo petrolejovými světly, ve kterých zrcadlo odráželo světlo hořícího plamene.
Začátkem 60. let minulého století přišly první halogenové žárovky H1 a později H4. Na přelomu 80. let to byly elipsovité světlomety, zatímco v následujícím desetiletí bi-xenonové osvětlení. Účinně osvítily silnici, ale byly málo odolné, drahé na opravu a mohly oslnit ostatní řidiče. Kromě toho byly převážně montovány do vozidel prémiového segmentu.
Největší revolucí v dosavadním osvětlení 21. století je systém světlometů s potkávacími světlomety, ve kterých se používají LED diody. Na vývoji se podílela firma Koito Manufacturing, které již řadu let konstruuje a vyrábí osvětlení pro automobily Toyota a Lexus.
První vůz vybavený potkávacími LED světly byl Lexus LS 600h a jeho rozšířená verze LS 600h L. Auto debutovalo v dubnu 2006 na New York International Auto Show.
Výhody LED světlometů jsou zřejmé: energetická účinnost a vysoká životnost. Díky využití jevu elektroluminiscence má paprsek světla emitovaného LED bodovým světlem barvu podobnou dennímu světlu.
7) Bezpečnostní pásy
Bezpečnostní pásy byl v roce 1985 zařazeny mezi 8 nejvýznamnějších vynálezů století. Šlo o patent švédského inženýra Nils Bohlin, který v roce 1958 pro Volvo vylepšil dosavadní jednoduchý systém upevnění pásu na tříbodový, který se v podstatě požívá dodnes. V roce 1959 s tříbodovými pásy vyjely vozy Volvo Amazon a PV 544.
První použití pásu v autě se ale připisuje vizionáři a výrobci unikátních elektrických závodních vozidel Walteru C. Bakerovi z Clevelandu. Když se v roce 1902 pokoušel překonat rychlostní rekord, “přivázal” se k sedačce koženým páskem, který mu pak při nehodě zachránil život.
V roce 1903 vynalezl Louis Renault pětibodový bezpečnostní pás. V roce 1948 byl bezpečnostní pás ve výbavě modelu Tucker Sedan. V roce 1956 zdokonalili bezpečnostní pás bratři Kenneth Ligon a Bob Ligon, jejichž řešení vužil Ford.
První země, kde byly pásy povinné, byla Austrálie. V Československu byla povinnost používat bezpečnostní pásy na předních sedadlech zavedena od 1. ledna 1967. Moskviče a Volhy ale zpětně dostaly výjimku, protože v nich pásynebylo kam namontovat.
8) Airbagy
Myšlenka použití airbagu, který chrání život řidiče a spolujezdců, se zrodila v 50. letech 20. století. John W. Hetrick ho patentoval na začátku 50. let. V letadlech se však podobná zařízení používala už ve 40. letech.
V roce 1967 prodal americký vynálezce Allen Breed firmě Chrysler svůj senzor pro detekci nárazu, který tvoří jednu ze základních částí systému airbagu. V této době byl airbag považován za možnou alternativu bezpečnostních pásů.
V roce 1971 vyrobila firma Ford zkušební sérii automobilů vybavených airbagy; v roce 1972 se pak na trhu objevil první sériově vyráběný automobil vybavený airbagem – Chevrolet Impala.
V roce 1974 byly airbagy nabízeny v rozšiřující výbavě několika značek (Buick, Cadillac a Oldsmobile), ale nesetkaly se s velkým tržním úspěchem.
V roce 1981 vybavila airbagy firma Mercedes-Benz svůj špičkový model Mercedes-Benz W126. Airbag už nebyl prezentován jako náhrada bezpečnostních pásů, ale jako jejich doplněk, zvyšující bezpečnost cestujících.
Ve Volvu 850 z roku 1995 byly jako volitelná výbava poprvé nabízeny boční airbagy; v BMW z roku 1998 byly ve standardní výbavě hlavové airbagy.
Toyota do svých aut instaluje airbagy od konce 80. let - původně jen pro americký trh a od roku 1991 také v Evropě. V květnu 1998 se v Japonsku prodávala Toyota Progress jako první sériově vyráběné auto vybavené airbagem namontovaným ve střeše vozidla.
V roce 2003 spatřil světlo světa Knee-Airbag, který chrání kolena řidiče - použitý v Toyotě Caldina a Avensis.
V letech 2008-2009 prezentovala Toyota dvě inovativní řešení, která představovala další důležitou fázi pro zvýšení bezpečnosti, a to první sériově montovaný centrální airbag chránící cestující v zadní části vozu, který Toyota zavedla v roce 2009. Doplňuje sadu zadních airbagů a plní svou roli především při bočních nárazech.
V roce 2008 byl model Toyota iQ vybaven světově prvním airbagem na oknech za zadními sedadly. Chrání hlavu cestujících v situaci, kdy na auto najede jiný vůz zezadu - za této situace absorbuje část sil působících během kolize. Mimo to izoluje cestující od nebezpečných střepů zadního okna nebo částí karoserie.
9) Klimatizace
První pokusy nabídnout auto s klimatizací proběhly už ve 30. letech v režii amerických automobilek Chrysler a Packard. Velké, málo účinné a drahé jednotky se ale neprosadily.
Jako první vůz s klimatizací se na trhu prosadil až Chrysler Imperial z roku 1953. Výparník už byl o něco menší a systém se jednoduše ovládal. Auta s klimatizací pak v USA rychle získala na popularitě.
V Československu poprvé dostala klimatizaci limuzína Škoda VOS a později další papalášská auta Tatra 603 a 613.
10) Hybridní vůz s pohonem zadních kol
Myšlenka na hybridní pohon se objevila poprvé na začátku 20. století, ale teprve v roce 1997 vyvinula Toyota model Prius, který se podařilo úspěšně uvést na běžný trh. Obrovskou předností Toyoty bylo zavedení hybridů do výroby ve velkých sériích, neustálý vývoj koncepce spolupracujícího elektrického a benzínového motoru, a propracovaná technologie.
Revoluční Toyota Prius nebo Toyota Hybrid System (THS) i Toyota Hybrid System II (1997-2003) však měla náhon na přední kola, ať už se jednalo o kompakty nebo vozy střední třídy.
S další generací hybridních vozů se objevila myšlenka Hybrid Synergy Drive. Cílem inženýrů Toyota bylo představit efektivní a dobře vyladěný hybridní pohon pro vozy z různých tržních segmentů, včetně prémiových, jimž pohon zadních kol stále dominoval.
Jednalo se o velkou technologickou výzvu, ale několik let práce konstruktérů bylo nakonec korunováno úspěchem. V březnu 2006 se představil model GS 450h - první hybrid na světě s pohonem zadních kol. Za zmínku stojí, že totéž auto používá také inovativní Pre-Collision System varující řidiče před kolizí.
