V listopadu 1968 se lehký užitkový automobil dostal do výroby a k prvním zákazníkům. Později se stal nedílnou součástí životů v Československu a proslavily ho i filmové role. Vyráběl se přes třicet let, nikdy se ale nedočkal zásadní modernizace. O kterém autě je řeč? O legendárním modelu Škoda 1203.
Dvanáctsettrojka je univerzální užitkové auto, které se vyrábělo v celé řadě variant a o další všemožné úpravy se postarali samotní majitelé. Vyráběla se přes třicet let, jenomže v sedmdesátkách taky tak nějak zamrzla. Nikdy se nedočkala zásadní modernizace a Škodovka pak už nikdy podobné auto nepostavila.
Teď je Škoda 1203 spíš jen sběratelskou raritou. Přezdívalo se jí razdvatrojka, dvanáctsettrojka, dvanda, ale taky dvanáctsettroska, žízeň nebo mtrvobus. Její výroba začala před 55 lety.
Vývoj vozu trval dlouhých 12 let, výsledkem byl na svou dobu moderní a robustní lehký užitkový automobil s trambusovou karoserií, který v tehdejším Československu zoufale chyběl.
Škoda 1203 se poprvé představila 14. září 1968, sériová výroba byla spuštěna 20. listopadu téhož roku.
"Škoda 1203 je na první pohled klasickým užitkovým vozem, který se dočkal mnoha úprav a variant a díky své všestrannosti a dlouhověkosti byl zároveň součástí života snad každého občana Československa," říká vedoucí mladoboleslavského Škoda Muzea Andrea Frydlová.
Vývoj i výroba Škody 1203 jsou spjaty se škodováckým závodem ve Vrchlabí. Právě zde se v 50. letech vyráběly užitkové verze modelu Škoda 1201 a 1202. Státní plánovací komise proto zadala tamnímu oddělení vývoje úkol navrhnout zcela nový "moderní velkoprostorový užitkový automobil".
Doba dosavadních užitkových modifikací osobních vozů a podvozková koncepce s centrálním rámem se blížila ke konci, a v roce 1956 tak započal vývoj užitkového automobilu trambusového typu s jednoprostorovou samonosnou karoserií. První tři prototypy s označením 979 a různými karoseriemi se představily počátkem následujícího roku.
Vývoj se ale vinou zkostnatělého centrálně řízeného hospodářství nakonec protáhl až na 12 let a ani náběh výroby nebyl snadný kvůli souběhu s produkcí končící řady Škoda 1202, nedostatku materiálů i odlišné technologii. Nakonec byl termín zahájení sériové výroby posunutý až na 4. čtvrtletí roku 1968.
Díky tomu, že se Škoda 1203 obešla bez rámového podvozku, vznikl nakonec překvapivě prostorný a bohatě prosklený automobil, k jehož přednostem patřila i nízká pohotovostní hmotnost pouhých 1 170 kg a nezávislé zavěšení kol, které zvyšovalo komfort jízdy po rozbitých silnicích.
V bezkapotové karoserii byl uložen čtyřválec OHV o objemu 1 221 cm3 s výkonem 35 kW (47 koní), který pocházel z typu Škoda 1202. Jak se však záhy ukázalo, měla tato pohonná jednotka s naloženým vozem, který nabízel užitečné zatížení 750 kg a prostor pro náklad o objemu až 5,3 m3, dost těžkou práci.
K prvním zákazníkům se dvanáctsettrojka v dodávkovém provedení s označením Van a vnějšími rozměry 4 520 x 1 800 x 1 900 mm dostala koncem roku 1968.
Nákladový prostor byl přístupný zboku i přes zadní výklopné dveře. Tato verze dosahovala nejvyšší rychlosti 90 km/h a při konstantní rychlosti 60 km/h vykazovala spotřebu 11 l/100 km.
Brzy po dodávkové verzi následoval osmimístný mikrobus v provedení Standard a De Luxe, montážní provedení Com, valník, sanitka i pohřební vůz. Několik desítek vozů bylo upraveno pro potřeby veterinářů, objevila se i verze pro hasiče, a dokonce i několik prototypů chladírenského či kempinkového provedení.
Novou Škodu 1203 si v Československu s jeho centrálně plánovaným hospodářstvím mohly objednat a provozovat pouze státní podniky a organizace, popřípadě družstva.
Jejich žádost ke Státní plánovací komisi však nejprve posoudili úředníci a v případě vydání kladného stanoviska byl následně vystaven "bilanční poukaz". Až pak mohla daná organizace vůz objednat, uhradit kupní cenu a poté si vyrobený automobil převzít.
Soukromé osoby neměly vůbec možnost se k novému vozu Škoda 1203 dostat. Jedinou jejich šancí bylo pořízení ojetého a ze státních služeb vyřazeného automobilu. Na vybraných zahraničních trzích však byla Škoda 1203 volně k dispozici, takže jste ji mohli potkat na silnicích třeba ve Francii, Belgii, Egyptě či Turecku.
V roce 1981 však byla výroba ve Vrchlabí na základě vládního rozhodnutí ukončena a kompletně převedena do Trnavských automobilových závodů (TAZ) na Slovensku, kde souběžně probíhala od roku 1973. Přesun zejména zpočátku vedl ke snížení kvality a spolehlivosti.
Spolu s různými přestavbami byla Škoda 1203 také průběžně modernizována. Přes různé snahy o větší modernizaci však nikdy nešlo o zcela zásadní změny, které by původně moderní vůz dokázaly technicky udržet na výši v průběhu celého životního cyklu.
Nejvýraznější proběhla v roce 1988, kdy dvanáctsettrojka dostala větší motor 1 433 cm3 s výkonem 42 kW (57 koní), novou manuální pětistupňovou převodovku, dvouokruhové brzdy a karoserie se dočkala "retuší".
V roce 1996 pak byl dokonce použit čtyřválcový vznětový motor 1,9 litru od značky Volkswagen. Tím se ale vývoj zastavil – v srpnu 1999 výroba v Trnavě skončila. V období 1968 až 1981 sjelo z výrobních pásů ve Vrchlabí celkem 69 727 vozů, v Trnavě pak do srpna 1999 vzniklo zhruba 89 tisíc kusů různých provedení.
Nebyl to ale úplný konec – licenci, získal nadšenec Roman Jirouš ze Žacléře, který vybudoval síť dodavatelů a "dvandu" dál dodával na trh. Nabízel dokonce úplně nový model pod názvem své firmy Ocelot. Přední část dostala světla ze Škody Favorit a zadní z pick-upu Felicia.
Ještě na začátku 21. století tak legenda žila, ročně se však prodávalo kolem pěti kusů v Česku a do 20 na Slovensko. Roman Jirouš je vyráběl v podstatě "na koleně", čekací doba byla přibližně tři měsíce a cena nové Škody 1203 přesahovala 200 tisíc korun.
Teď už nejsou dostupné díly a výroba se nevyplatí, přesto se "dvanáctsettrojky" pořád opravují, přestavují a opečovávají. A pyšní majitelé se stále sjíždějí na tradičních srazech. Ti nejodvážnější dokonce ve Škodě 1203 občas vyrazí i do světa.
Škoda 1203 si tak užila spoustu slávy. V 70. a 80. letech minulého století se často objevovala i na televizních obrazovkách a plátnech kin. Jednou z jejích nejznámějších rolí byla scéna zásahu zdravotníků u zříceného letadla v poslední epizodě seriálu Sanitka (1984).
Vůz se ale objevil i v prvních dílech série o básnících od režiséra Dušana Kleina a k jeho filmové nesmrtelnosti přispěla také dvojice saniťáků Arnošta a Arnošta, kterou vysílal pro pacienty docent psychiatrie Chocholoušek ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! z roku 1974.